The Calling of Fate: Eclipse

Prolog

Sedí si nebeský blb,
Sedí si v bílé krychli,
Osudy všech mu jsou fuk,
Jen aby už ztichly.

Fláká se všech světů král,
Fláká a nemá co dělat.
Osud do karet mu hrál,
Své štěstí nemusel hledat.

Kleplo ho o hlavu!
Ne zrovna po právu...

"Madam?" ozvalo se za ní.

V její kanceláři to vypadalo poněkud zašle - stůl byl odrbaný a potlučený, v červeném koberci byly prošoupané četné díry. Okna se zdála, i přes velké úsilí místní snaživé uklízečky, pořád zašedlá. Ze stěn se loupala omítka, to ale nebylo vidět, neboť  je pokrývaly různé vyhlášky, výstřižky a fotografie. Mnohé, spousta z nich velmi staré, byly zažloutlé a odrbané. Nezvaný host nebo slídil by se u těchto do očí bijících titulků jistě pozastavil:.

Požár bytové jednotky v Salzburgu - nebyl to terorismus, ale plyn - Kronen Zeitung,1925
Dítě surově zavražděno - viník nezanechal žádné stopy -L'Ami du peuple, 1847

Poslední z výstřižků byl nejčerstvějším úlovkem, čistý novinový papír v záplavě nažloutlých ručních tisků zářil jako maják.

Katastrofa, která nemá obdoby - Norský tyran znovu udeřil, The Times

Prošla kolem nich bez povšimnutí, jako temný stín, její kroky byly doprovázeny tichým šelestem dlouhých, černých kalhot. Látka se u kotníků krčila, jak se několika dlouhými kroky vydala ke svému pracovnímu stolu. S elegancí jí vlastní překonala díru v podlaze a vyhnula se jedné z hromádek papírů, ležící  seskládané u nohou stolu.  Nevěnovala jim jediný pohled. Byly stejně opomíjené, jako muž, který právě vkročil do místnosti. Kdyby ho mohla ignorovat ještě o chvíli déle, udělala by to, dala by mu jeho nicotnost a bezvýznamnost pořádně vychutnat, vypít až do dna. To ale nešlo. Dnes si ho musela vyslechnout. Potřebovala vědět, jak špatně na tom jsou.

"Ano?" postavila se za stůl a opřela se o něj. Alabastrová pleť vypadala v chladném světle ještě nezdravěji. Nehty tiše zarývala do zvlhlého dřeva, připravovala se na další zdrcující zprávu.

"Máme to." Vyhrkl ten muž nadšeně. Stál zpříma, ale vojáka by v něm jisto jistě nikdo nehledal. Hnědovlasý chlápek, kterému už dávno táhlo na padesát, sledoval vodnatě šedýma očima ponurou místnost. Ahren to tu nikdy moc nemusel, ale hlásat zprávy bylo mnohem lepší, než otročit tam venku. Takže přeříkal, co měl připraveno a pak vždy jen tiše zkousl jazyk, sevřel pěsti a čekal, až se ten hrůzný okamžik přežene. Těžko říct, proč měl zrovna on takové štěstí.

Hah. Štěstí.

Z chlápka, co v Saudské Arábii kradl ropu přímo z ropovodu a celých třicet let terorizoval Velkou Británii, to dotáhl až na ubohoučkého, nezvěstného poslíčka... možná kvůli jeho zhrzenosti ze života si ho držela u těla. Protože věděla, že se před ní radši bude plazit na kolenou, než aby se vrátil do civilu. Nebo to bylo jen proto, aby si z něj mohla utahovat a předhazovat mu jeho hloupé chyby... kdo ví.

Otočila se a přeměřila si ho pohledem plným rozčílení. Na moment si pomyslel, že asi přišel nevhod, bělostné čelo ženy před ním zkrabatělé zlobou se však po pár sekundách znovu vyhladilo. Vztek nahradila tichá vyrovnanost, se kterou teď hleděla přímo na špičku Ahrenova natřikrát zlomeného nosu.
Na jazyku však stále cítila pachuť odporu a pohrdání, kterou narozdíl od své zloby nezvládla spolknout.

"Co máte?!" Vyštěkla poněkud příkře, (s náladou byla už od jeho příchodu na bodě mrazu), dál propalující drobnou jizvičku táhnoucí se mu přes kořen nosu.