Mezi světy jsem dcera Petra Pana a Alenky z Říše divů ( Za maskou zákeřnosti 1)

Vítejte ve škole amazonek!

 Elisabeth přešlapovala na suché trávě u břehu ostrova. Další zdlouhavé čekání.. Ach jo.

 Zadívala se k lesu pár metrů od ní. Uvnitř něho se skrývalo výcvikové centrum. Slyšela kolébavý zvuk vln narážející na pláž posetou balvany. A taky kroky na druhé straně od ní. Zbystřila zrak a spatřila červenovlasou Milu s jiskrnýma očima. Elisabeth při pohledu na bojovnici napadlo, jak je nezvyklé vidět člověka s jasně červenými vlasy a trávově zbarvenýma očima. Naozaj zvláštní..

 ,, Čekalas dlouho?" hulákala na ni Mila od lesa.

 Jo.

 ,, Vlastně ani ne."

 ,, Těšíš se?" zeptala se Mila, když už stála vedle ní.

 Přikývla hlavou. Cítila se zvláštně po přechodu portálem ze zaprášeného velkoměsta sem do osvěžujícího mořského vzduchu.

 Procházely hustým zeleným lesem a Elisabeth pozorně sledovala porost před sebou. Až skoro k hlavě jí vysely jehličnaté větve a každou chvíli musela zvedat nohy kvůli kořenům a spadlým stromům obrůstajících mechem. Zastíněný horizont pod stromy se ztrácel v mlze. Když dvakrát zakopla, pomyslela si, jestli tohle není náhodou prostor ke zkoušce o přežití.

 BUM-PRÁSK!! Zakopla o další kořen a rozkřápla při dopadu větev. Vztekle se zvedla a nakopla strom. Trošku se při tom otřásl a pak jí zničehonic smetla větev. Když otevřela oči viděla Milinu nataženou ruku.

 ,, I stromy žijí a mají city," řekla, když jí pomáhala na nohy, ,, A tady to platí obzvlášť."

 Nic víc jí k tomu neřekla.

 Po chvíli se před nimi rozevřela mýtina v údolí s řekou, která jej protínala. Na jedné straně byla velká chata s velkou lanovou prolézačkou a jakýmisi bojovými dřevěnými figurami. A druhé stálo několik menších chatek a za nimi na stráni budova připomínající restauraci. Za údolím se za lesem rýsovaly hory v dálce. Jedna měla na vrcholu viditelnou tyčku což byla nejspíš rozhledna.

                                                                                         ...

 Slézaly jsme s Milou z vrchu od lesa a ona se konečně ozvala.

 ,, Zajímá tě, proč jsem se musela jít nejdřív sama, že jo?"

 ,, Jo. Ať jsi musela zařídit cokoliv existují mobilní telefony a vy prý umíte vytvořit už i kybernetické roboty pro špionáž," řekla jsem.

 Přikývla.

 ,, Pravda," přitvrdila, ,, Ale mi se řídíme dřívějším amazonským tradováním ( ohlédla se na mě a spiklenecky mrkla). Ty stromy byl jen začátek. Kdyby tě tu ostrov nechtěl odnesli by tě vlny-nekecám," doplnila se smíchem.

 Taky jsem se zasmála.

 ,, Ha ha, a teď pravdu."

 ,, Poslyš já ti nelžu..jen neříkám pravdu a to je setsakramentský rozdíl."

 Když jsme přes nádherně svěží trávu konečně doputovaly k největší budově, uvědomila jsem si, jaké neobvyklé ticho tu panuje. Kde všichni studenti jsou?

 Následně se otevřely dveře a já okamžitě pochopila.

 ,, Překvapení!"

 ,, Vítej!"

 ,, Kesun ra ko!"

 Tyto výkřiky a mnoho dalších-v řeči, které jsem ani nerozuměla-se nesly nacpanou aulou. Bylo tu plno mladých děvčat se stejně červenými vlasy a stejně trávovýma očima jaké má Mila, ale i několik jiných dívek. A i pár kluků. Což mě udivilo.. Není to dívčí škola? I když-tady asi žádná chlapecká není.

                                                                              ...

 Elisabeth stála ve velkých dřevěných dveřích a sledovala děcka se symboly divokých zvířat namalovaných na tvářích a v šatech podobných těm, které měla Mila. Hnědé upnuté kalhoty a těsné triko s koženými bráničema po pažích místo rukávů. Clapci měli o něco odlišnější oblečení. Kalhoty jim zdobilo nespočet kapes a přes ramena měli hozené kožené vesty.

 Na hlavu jí dopadlo pár konfet snášejících se ze stropu a ona si je rychle smetla. Znejistěla, když jejímu mozku došlo, že všechny pohledy jsou upřené na její maličkost.

 Polkla...... A málem dostala infarkt, když ji zezadu za ramena čapla Mila.

 ,, To koukáš, co? Je nás tu fakt dost!" zavřískala přes hluk studenů pomalu se začínajících bavit o svých vlastních zájmech.

 ,, To chystáte pro každýho zvlášť?" zeptala se.

 ,, Co? Toto? Jo," pokrčila rameny Mila, ,, Každý má na starost jednoho prváčka, kterého sem plánovaně doprovodí hezky popořadě, kvůli spirituálnímu zvířeti, co si tě po příchodu zvolí. Duchové prý jednají jen pro jednoho nováčka v místnosti. Je to naše tradice. Zkrátka ti jako šéf hmátnu do pytlíčku s papírky. Nic tajemného v tom není jen náhoda. I když se o tom záplatovaným pytlíku vypráví jako o kouzelném předmětu, víc než amazonské lpění na tradicích v tom nehledej. I z samostatných cest nováčkovských dopravčí, aby osobně ohlásili příchod-jelikož v minulosti to jinak nešlo- a těch, co mají s nimi spojené se stala tradice. Chápeš?"

 Elizabeth lehce přikývla, ale dál se ošívala teď sice už jen nad letmými pohledy ostatních. Bezvýznamně se rozhlédla, jako by se mezi barvitou výzdobou v podobě talismanů, extrovertně vyhlížejících lamp a středověké výzbroji na dřevěných útulných ač vysokých stěnách snažila nalézt ten váček. Ani z trámu skoro celého proskleného stropu netrčel.

 ,, Tak já jdu!" vypískla Mila a zmizela v davu.

 Dívka se stále nehla od vchodu, ale k jejímu velkému štěstí si k ní Mila přiklusala dřív než se jedno z dětí k ní stihlo přiblížit.

 ,, Nehádej pokud nechceš přijít o překvápko," zamručela roztírávajíc si v dlaních hnědočervenozlatou směsku barev. I když nevěděla, kde vzala ty barvy, Elizabeth si byla moc jistá, co má čekat.

 Mila jí natřela na levou tvář prášek, následně k ní přistrčila zrcátko, u kterého si plno sledujívích muselo pomyslet, kde ho sakra během pár vteřin vzala!

 Elizabeth shlédla na své lehoučce pihovaté tváře a prohlédla si kresbu. Pro umělce radši jako správný vypravěč píši malbu.

 Prsty se lehce dotkla zrzavé lišky v bahenních podzimních barvách.

 Nebo to měl být vlk?

 Moc děkuju všem, co se dobelhali sem!

 Budu ráda za všechny ohlasy a i upozornění na chyby! :D

 ( Po roce jsem se vrátila!!!! Juchůůů!!!!)

 KP9