Tep

Moje jméno je Kvart. Jsem vysoký, přílišně štíhlý, bledý, hnědovlasý mladík s brýlemi, velkým nosem a dlouhými, studenými prsty. Je mi devatenáct a tohle je můj příběh.

Píše se rok 2034, McDonald's dělá svačinky do škol, z politiky se stala kontrolovaná práce a ropa pořád je. Vypadá to, jako kdyby se náš vývoj pozastavil. Vynálezy ulehčují nejstupidnější výkony, jako mytí rukou a lidé čím dál tím více zírají spíš na zem než na obzory. Kdybych mohl, řeknu, že jsem taky takový, ale já se rád dívám na lidi. Věřím, že když si člověk nechá prozkoumat tvář, vyloží na sebe i to, co tají před svým srdcem. Vlastně je tohle má jediná, a také oblíbená, forma komunikace. Jen je škoda, že je to jednosměrné.

Dnes jsem po cestě ze školy prohlížel jednoho postaršího pána. Měl těžkou koženou tašku v ruce, která jako by sešvihána škrtila madlo. Podíval jsem se mu do očí, na tváře a na bradu. Neměl prsten ani deformace po jeho nošení, žil sám a bude muset pracovat až do konce dnů, aby nějak vyžil. Očividně mu ta vidina nedělala radost na tváři. Lidé toho o sobě říkají víc, než potřebují.

Jakmile jsem se dostal domů, nakrmil jsem kočku tabletkou a následně jsem jich pár povečeřel sám. Bylo pozdě odpoledne, sepsal jsem úkoly, sednul za počítač, dokončil zápis do svého elektronického deníku, nějaký čas zabil videohrami a šel spát. Usínal jsem asi dvě hodiny za toho fádního zvuku, jež mě vede celým mým životem. Rytmické rány bubnu, jež by opravdu radši neměl zastavit. Klop klop, klop klop, klop klop. Moje jméno je Kvart a trpím kombinovanou srdeční poruchou, která ze mě dělá časovanou bombu.