Co se stane, když jedné zoufalé holce pomůže nebezpečný mafián?
Rozhodně to nebude jen tak.
Natalie
„Je mi líto, Natalie, ale nezaplatila jsi už třetí měsíc" soucitně se na mě díval majitel tohoto celého paneláku a hlavně muž, kterému musím platit nájem. „Už třetí? To není možný, minule jsem platila" zamračila jsem se na něj. Byla jsem přesvědčená o tom, že jsem zaplatila nájem, určitě. „Ano, ale dneska jsi měla platit další měsíc, takže jsme zase na třech" vysvětlil mi a já mírně přikývla. Sakra, jak to mohlo zajít tak daleko?
„Nešlo by ještě počkat? Výplatu dostanu za týden, slibuju, že zaplatím" zkusila jsem ho ještě přesvědčit. „A co ty další dva měsíce?" Nadzvedl obočí. „Pokud bys zvládla zaplatit všechny tři nájmy, ještě to zkusíme, ale jinak už to nejde" navrhl mi. Zamyslela jsem se, je nemožný zaplatit ten zbytek najednou, moje výplata není tak velká a hlavně bych si neměla z čeho koupit jídlo.
„Zkusím to, jen mi ještě dejte poslední šanci" poprosila jsem. Sice to bylo asi zbytečný, ale lepší tu vydržet ještě pár dní, než se teď sbalit a odejít. Nemám totiž, kam jít. Můj majitel na mě chvíli koukal, pak si povzdechl, ale nakonec kývl. „Tak dobře, ale už opravdu naposled" „Děkuju moc, vážím si toho a budu se snažit vám to všechno zaplatit" slibovala jsem. „Máš na to měsíc, poslední měsíc, a pak už si musíš hledat něco jinýho" a to byly poslední slova, než odešel a nechal mě tu totálně zoufalou.
Zavřela jsem dveře a vydala se sednout si na svojí postel. Začala jsem se rozhlížet po svém malém bytě. Byla tu v podstatě jen jedna místnost, a pak malá koupelna. Platila jsem docela malý nájem, ale i tak jsem s tím měla problém. Moje práce...no žádná sláva. Vůbec jsem nevěděla, co mám teď dělat, asi se ze mě stane bezdomovec. Můj život je vážně nahovno.
Asi bych se měla ale představit, jmenuju se Natalie Anderson a je mi 20 let. Můj život je naprostá katastrofa. Když mi bylo 18, měli jsme s rodiči autonehodu. Moje máma a táta zemřeli. Máma na místě a táta ještě bojoval v nemocnici o život, nakonec podlehl svým zraněním. Já jsem přežila, byl to zázrak, ale když jsem se dozvěděla, že nemám najednou rodiče, chtěla jsem taky umřít, nedokázala jsem si to bez nich představit.
Zůstala jsem teda na všechno sama. Vzhledem k tomu, že mi bylo 18, už jsem v tomto státě byla považována za dospělou, takže jsem se musela postavit na vlastní nohy. Nějakou dobu mi trvalo se srovnat a smířit se s tím, že už je nikdy neuvidím. Pak jsem si ale řekla, že to musím zvládnout a začala jsem něco dělat.
Jako malá jsem se narodila v jednom malám městě v Americe, potom jsme se přestěhovali, když mi bylo skoro 17 do Los Angeles, což znamená, že všichni z rodiny zůstali tam. Důvodem stěhování bylo, že můj táta dostal skvělou pracovní nabídku. Nesnášela jsem je za to, měla jsem totiž skvělý život tam, kde jsem byla. Měla jsem přátelé, kluka a musela jsem je všechny odpustit. Bylo to strašný, ale nemohla jsem s tím nic dělat.
Pokud jde o moje příbuzné, tak ty mě nechtěli si k sobě vzít po smrti rodičů. Uvažovala jsem o tom, že bych se tam vrátila. Přeci jen jsem tam měla mé staré přátelé, se kterými jsem se sice už tolik nekontaktovala, ale měla bych domov. Jenže nikdo si mě k sobě vzít nechtěl, byla to i moje vina, nikdy jsem nebyla žádný andílek a dělala jsem problémy. Takže si mě na krk vzít nikdo nechtěl. Navíc, moc na výběr jsem neměla, moc příbuzenstva jsme totiž neměli, nikdo z nás neměl velkou rodinu, nikdy.
Byla tu i možnost, že bych třeba šla k nějaké rodině z mých starých přátel. Problém nastal, když jsem se dozvěděla, že kluk, se kterým jsem chodila, milovala ho, tak začal chodit s mojí nejlepší kamarádkou. Pořád jsem na něj tak nějak myslela, přeci jen on byl můj první, ale kvůli tomu stěhování, jsme se rozešli. Samozřejmě jim to nemám za zlý, už to byla nějaká doba a oni dva jsou tam, zatímco já tady.
