Noční příběh

Kapitola první - autobus

Monotonní zvuk motoru se již dávno vkradl hluboko do mé mysli a na kulisách jeho pobrukování se má fantasie proháněla na pomezí bdění a spánku od jedné prchavé myšlenky ke druhé. Zatáčky se střídaly se známou pravidelností a mé unavené tělo jen obtížně odolávalo jejich kolébání. Také pozvolna ubíhající krajina se spikla proti mé snaze setrvat při smyslech a vábila mne do říše klidu a uvolnění jako hladký pohyb kapesních hodinek hypnotizéra.
Jezdíval jsem tudy často, ale přesto byla dnešní cesta jiná. Nikdy jsem tudy neprojížděl v takhle pozdní hodinu. Díky minimu budov a veřejného osvětlení byla zcela jasně vidět sametově černá klenba, na které se jako výtvor decentního umělce vyjímaly hvězdy v prapodivných shlucích. Působilo to jako černá nemoc, jenž se snaží pozřít krásu vzdálených poslů světla. Mraky, pronesl jsem v duchu. Spousta temných mraků zakrývala část noční oblohy a nebylo možné je rozeznat od dokonale černé nicoty. A jako třešnička na dortu se v této majestátní podívané vyjímal bělostný měsíc s lehce namodralým nádechem. Pouze v jeho okolí šlo pozorovat mračna, jenž díky odraženému světlu dávno zapadlého slunce ztrácela svou temnou barvu a získávala odstín šedi. Jedna z mála prudších zatáček odpoutala mé oči od depresivní oblohy, jen abych mohl pohlédnout na skoro stejně tak temný les, kolem něhož jsme právě projížděli.
Ani tento pohled nebyl o nic méně impresivní. Za dne snad směsice různorodých stromů působila nyní jako temná a nepropustná hradba. Pouze rytmické míjení bílých patníků trochu zpříjemňovalo pochmurný pohled. Hm, bude div, když neusnu a nepřejedu svou výstupní zastávku, proběhlo mi hlavou. Zprudka jsem se nadechl, trochu se narovnal v sedačce a razantně si promnul rukama obličej. Náhle jako kdybych dostal facku. Mezi prsty jsem periferním pohledem jen na okamžik spatřil něco, co tam nemělo být. Na malé mýtince na okraji temného lesa někdo seděl na pařezu. Drobná a schoulená postava působila svou siluetou, jako když spí. Rychle jsem se otočil, ale stromy mi už znemožnily zpětně pohlédnou na podezřelé místo. Sakra, nezdálo se mi to? Kdo by tam v tuhle hodinu co dělal? Ani nevím proč, ale navrhl a posléze jsem i sám sobě odsouhlasil plán, že příští zastávku vystoupím a porozhlédnu se tam. Dodnes nechápu, co mě to popadlo. Nikdy jsem nebyl příliš zvědavý a pátrání po záhadné siluetě uprostřed noci rozhodně není nic, co by se slučovalo s mou náturou. Snad ta ubíjející monotonie krajiny ve mě vyburcovala pocit vybočit z pečlivě vyježděného kolejiště nudy a otupujícího klidu.
Jak jsem si v duchu řekl, tak i učinil. Ne bez špetky přemáhání jsem vstal z příjemně vyhřáté sedačky asi půl minuty před příjezdem na zastávku s obavou, aby se řidič nerozhodl ji přejet, kdyby v zrcátku viděl, že nikdo nemá v plánu vystoupit. Ještě předtím než autobus zcela zastavil, jsem zpozoroval trochu zvídavý pohled dvou postarších žen a rozmrzelý výraz plešatého řidiče. Dámám jistě přišlo podivné, proč tady někdo vystupuje a šofér nejspíš pokládal za krajně netaktní zdržovat ho takhle od vysněné konečné. Ne příliš optimistické pohledy zakrátko vystřídal již příjemnější čerstvý vzduch. Ovšem jako by mi chtěla noc naznačit, že nápad s investigativním pátrání nebyl zas tak dobrý, zafoukal v protisměru ujíždějícího autobusu nepříjemně mrazivý vítr. Brr. Najednou jsem měl pocit, jako by mě obepínala neviditelná chapadla nějaké mrazivé chobotnice. Vytáhl jsem z kapsy černého kulicha, zvedl límec zimní bundy a váhavě vyrazil k mýtině.