Za tebou

 Poslyš, vzpomínáš si, jak jsme se poznali? Ne? Nevadí. Nechme to být, možná si ještě vzpomeneš. Ne, vážně. Nechme to prozatím být.

Řekni mi raději, jak se mají tvoji kamarádi. Prý že nemáš kamarády. Zajímalo by mě, jestli mi lžeš, protože mi nevěříš, nebo jestli si tohle skutečně myslíš. Ale popravdě jsem docela rád, že tohle říkáš. Proč? No protože teď už vážně žádné nemáš.

Co hledáš na tom telefonu? Říkal si přece, že žádné kamarády nemáš, tak komu bys chtěl volat? Tak, správně, odlož ho. Umíš být docela poslušný, když chceš.

Hm...

CO TO BYLO!

Ale no tak, neplaš se. To já tě jen tak škádlím. Lekl ses, viď? Víš, domy občas vydávají podivné zvuky. Přemýšlel si někdy, proč asi? Každý dům především uprostřed noci vydává děsivé zvuky. Jen jestli je to vážně pouze tím domem.

Copak? Nelíbí se ti o takových věcech mluvit? Nechápu proč. Tyhle věci patří do tvého světa jako jeho neoddělitelná součást, tak proč bychom o nich nemohli mluvit? Ale tak dobrá. Pojďme si najít nějakou jinou činnost.

...

Teď... Teď... Teď... Teď... Teď... Teď...

Ptáš se, co to dělám? Odpočítávám si každou chvilku, kdy někdo zemře. Věděl si to? Zatímco ty sedíš u počítače nebo hledíš do mobilu, někde na světě právě někdo umírá.

Nechceš na to myslet? Ale proč ne? Vždyť je to pravda. Jsi docela nepříjemný, když se s tebou někdo chce bavit o věcech kolem tebe.

Slyšíš ty hodiny? Jak pěkně tikají. Tik ťak, tik ťak, tik ťak... Zní to skoro jako teď, teď, teď... Dobře, už toho nechám. Nezlob se tolik.

Pověz, vidíš mě? Prý ne. Jsi si jistý? Dobrá tedy. Nechme to být. Ptáš se, jak vypadám? Ale drahoušku, na to ty se mě nemůžeš ptát. Tohle bys měl nejlépe vědět ty sám. Já ti nedokážu popsat svůj vzhled.

Nehádej se se mnou, vím, že to víš. Poslyš, mám nápad. Zhasni všechna světla. Vytvoř ve svém pokoji absolutní tmu. Hotovo? Poslouchej. Slyšíš to?

Tikot hodin, skřípání podlahy, vrzání schodů...

KROKY!

Ale prosím tě. Jen si z tebe střílím. Ovšem je to vskutku pozoruhodné, kolik různých zvuků vydává dům, když sedíš ve svém pokoji bez jediné kapičky světla.

Tak co? Už mě vidíš? Pořád ne? Děláš si ze mě legraci?

Hele, čeho se nejvíc bojíš? Co vidíš, když se rozhlédneš kolem sebe? Tmu. Ovšemže tmu, ale co je za ní? No tak, copak vážně nemáš žádnou představivost? Tma si dokáže nejlépe zahrávat s tvými představami a ty poté vidíš věci, které tu ve skutečnosti nejsou. Z čeho máš strach? Co vidíš uprostřed té černé prázdnoty? Pavouky? Hady? Klauny? Panenky?

Tak co? Už mě vidíš?

Jak chceš, mlč si. Já se s tebou vlastně vůbec bavit nemusím, že? Ne, nebudu trucovat.

Mimochodem víš, co teď dělají tvoji rodiče? Nevíš? No já to vím.

Rodiče jsou kouzelné bytosti, nemyslíš? Obzvláště pak matky. Dárkyně života. Přemýšlel si někdy, jestli, když matka život dává, existuje také někdo, kdo život bere?

Vrazi, zabijáci, samozřejmě. Ale tak jsem to nemyslel. Takovým vrahem se může stát kdokoli, pokud najde ve svém srdci alespoň trošičku temnoty k tomu, aby dokázal zabít. Dokonce i matka se může stát vrahem. Nepřijde ti to paradoxní? Když matka, která dala dítěti život, mu jej zase vezme?

Co se mračíš? Děje se to. Častěji než si myslíš. Nerozumím tomu. Proč už bys chtěl zase měnit téma? Ty se doopravdy nedokážeš bavit o tom, co je až přespříliš skutečné, viď?

No jak už jsem řekl, vrahy jsem na mysli neměl. Matky jsou přírodou stvořeny k tomu, aby daly život. Je ale někdo přímo stvořen k tomu, aby ho bral?

Nic tě nenapadá? Dobře. Dobře, nechme to být.

Ale stejně vážně by tě nezajímalo, co dělají tvoji rodiče? Třeba se jim něco přihodilo. Jsou ve vedlejším pokoji? V práci? V obchodě? Jak si můžeš být tak jistý? Jak mi tu můžeš s takovou jistotou tvrdit, kde jsou, když je nevidíš?

Ne, ne, nevstávej. Nemusíš je chodit kontrolovat. Pokud se jim něco stalo, stejně s tím teď už nic neuděláš.

Celý se třeseš. Je ti zima? Ale prosím tě, proč bys rozsvicel? Užívej si tu atmosféru. Zaposlouchej se do šustění větru za oknem. Do tikotu hodin. Slyšíš, jak odpočítávají smrt? Možná, že tyhle temné zvuky domů uprostřed neproniknutelné tmy jsou jen výkřiky těch, kteří právě umírají. Tvých přátel. Rodičů...

Přestaň se tak tvářit. Jestli nepřestaneš, vybuchnu smíchy. Vypadáš jako bys právě viděl samu smrt osobně.

I když možná... Ale ne. Nechme to být.

Poslyš, už sis vzpomněl, jak jsme se poznali? Stále ne? Tak já ti to tedy prozradím.

Seděl si zrovna u svého počítače. Tupě si zíral do monitoru a četl si nějaký kratší příběh. Povídku. Stál jsem za tebou a sledoval jsem tě. Chvíli jsme si povídali, ale tys mě pořád odmítal vidět. Možná právě proto, jak ses díval do toho počítače. Přistoupil jsem tedy k tobě blíž. Takřka jsem ti dýchal na krk, ale ty ses stále neotočil.

Nevadí. Nechme to být. Každý zkrátka není ochotný vidět svou smrt, když si pro něho přijde...