Incredible [Bad heroes 2] (FF - Avengers)

1.

,,Měj se Sarah!" Zakřičela jsem na svou kamarádku. ,,Uvidíme se zítra!" Křikla na mě svou odpověď a my si naposled zamávaly. Otočila jsem se od ní a vydala se ke svému autu. Nastoupila jsem a otočila klíčkem v zapalování, poté jsem vyjela směrem domů.

Když jsem dorazila měla jsem strašně divný pocit, jako by se mělo stát něco špatného. Nechala jsem to být a vydala se do svého bytu. Odemkla jsem dveře a vešla dovnitř. Sundala jsem si boty a vydala se do kuchyně jenže v obýváku jsem si všimla osoby kterou jsem vážně vidět nechtěla. Mé matky. ,,Co tu děláš?" Zeptala jsem se jí šokovaně. ,,To ani nemůžu navštívit svou vlastní dceru?" Zeptala se mě, ale já věděla své. ,,Teď doopravdy, co tady chceš?" Zeptala jsem se znova. ,,No dobrá. Potřebuji tvou pomoc. Jsi velmi inteligentní a já potřebuji dodělat jistý vynález, ale nikdo z mých lidí si s tím neví rady. Ten přístroj vyrobil tvůj dědeček, ale nikdy neměl čas ho dokončit..." Řekla mi a já poznala že nelže. ,,Promiň matko, ale nechci mít s Hydrou nic společného," odvětila jsem a čekala na její reakci. ,,Ó promiň! Já zapomněla že má dcera je teď vlastně hrdinka zachraňující životy. Jak že ti to říkají? No jistě! Incredible Girl. Jsi Red Skullova vnučka! Nemůžeš být hrdinka! Už kvůli tvojí minulosti," řekla posměšně a já se už jen sotva držela před tím než jí uškrtím. ,,Řekla jsem ne, tak se kliď a nech mě žít," procedila jsem přez zatnuté zuby. ,,Můžeš být ráda že nejsem teď v S.H.I.E.L.D.u a nevyjmenovávám jim všechny základny Hydry které znám." Dodala jsem ještě. Ona se jen ušklíbla a vydala se na odchod. Těsně než otevřela dveře a odešla se na mě otočila a řekla: ,,Měj se Nicole," a ušklíbla se.

Poté co odešla jsem dlouho přemýšlela. Co si o sobě myslí? Po takové době přileze a chce po mě abych dodělala nějaký stroj který 100% zničí minimálně velkoměsto! Po tom všem co jsem si kvůli ní vytrpěla? Po tom všem mučení? Zachumlala jsem se pod peřinu a ještě dlouho takhle přemýšlela než jsem se propadla do náruče milostivé a zároveň kruté propasti snů. A jak už tak tomu bývá zdál se mi sen. No sen, byla to spíš vzpomínka. Vzpomínky...

FLASHBACK

Byly mi asi čtyři a hrála jsem si s panenkami. ,,Mamí! Tatí!" Zakřičela jsem když bouchly domovní dveře a rozeběhla se tam. Skočila jsem jim do náruče. ,,Ahojky ty moje málá princezno," řekl můj táta tím jeho sametovým hlasem. ,,Hádej co jsem ti přivezl?" Zeptal se mě. ,,Co? Co?" vyjekla jsem vesele a tleskala rukama. Matka se tomu jen tiše smála. Tehdy ještě nebyla taková jako dnes. Nebyla to krvelačná mrcha. Táta se usmál a zpoza zad vytáhl panenku Barbie. Já jsem se rozjásala, oba objala a i s panenkou se rozeběhla do pokojíku.

******

Bylo mi osm a já, má sestra a matka jsme mířily v černém oblečení na hřbitov. Strašně pršelo, ale to bylo jedno. Kazatel řekl pár slov, ale já ho nevnímala. Vnímala jsem jen tu skutečnost že už nikdy neuslyším jeho smích, nikdy už ho nebudu popichovat a nikdy si nebudu stěžovat že by se měl oholit. Už nikdy nebudu se svým tátou...

END OF FLASHBACK

Vyletěla jsem do sedu a zplna hrdla se rozbrečela. Od té doby co zemřel táta bylo všechno jen horší. Matka se o mě tehdy nestarla a když jsem na sebe upozornila tak mě mučila. Netušila jsem proč. Nevadilo mi ani tolik, že mučila mě, ale že mučila i mou sestru. Proto už taky žádnou nemám.

Zdravím! Po kratší době neaktivity jsem zpět a přináším vám první kapitolu! Doufam že se vám knížka bude líbit a budou tu stejně pozitivní ohlasy jako u Unknown a zatím se s vámi loučím!

Vaše TerkaVeverka