Svět se hroutí, bolest kroutí
moje údy jako pryž.
Běžím polem, oni kolem,
lačné zrůdy, stále blíž.
Cestu znají, už mě mají,
na zem srazí, je to mat.
Jen se vleču, neuteču,
a ti vrazi chcou si hrát.
Ležím v hlíně, oni líně
nabíjejí svoji zbraň.
Zemřu tiše a v mém břiše
díry zejí.
- mladá laň.
YOU ARE READING
Nepochopení
PoetryJen takový krátký literární pokus... Pro někoho náhled do osamocené duše, pro někoho jiného snad i drobná parodie na místní sebemrskačkou a sebelítostivou spisovatelskou kulturu.
