Krev vyvolených.

Část 1.

Vzbudilo mě hlasité drnčení domovního zvonku. Otráveně jsem zamručela a překulila se z levého boku na pravý. Kolik sakra mohlo být hodin? Nemotorně jsem se přetočila zpět na levý bok a zadívala jsem se z okna, za kterým se tvořily první známky svítání. Kdo pro pána mohl otravovat tak brzy? Navíc v první školní den?

Na štěstí už jsem ten otravný zvuk znovu neslyšela, takřka se mi podařilo znovu propadnout spánku, když jsem zaznamenala tiché klepaní na dveře. Dotyčný ani nečekal na odpověď a vtrhl dovnitř.

,,Iliano, vstávej už! A koukej se upravit, máme návštěvu," řekla matka a než jsem se nadála, zase jsem v pokoji zůstala sama. Po několika minutách jsem se přece jen dokopala vstát z postele. Mohutné hodiny v rohu místnosti hlásili 5:13. Ztrápeně jsem si povzdechla a vydala se k šatníku, kde jsem se nasoukala do černých kraťasů a purpurově modrého tílka s krajkami. Další cesta vedla do koupelny, kde jsem se alespoň částečně zkulturnila. Dlouhé tmavé vlasy jsem rozčesala a nechala je volně splývat až pod prsa, následně jsem si už tak dost tmavé oči zvýraznila řasenkou a vyčistila si zuby, teď už jsem mohla jít mezi lidi. Stále mi vrtalo hlavou, kdo by to mohl být, radila bych mu, aby někdo důležitý, protože jsem se kvůli němu nemohla vyspat. To je další věc, kterou jsem nezmínila - už od malička mám docela velký problém se sebekontrolou a trpělivostí, každým rokem mého života to bylo horší a horší. Často jsem kvůli tomu měla problémy a nepomohly ani opakované terapie, kam mě rodiče posílali. Možná i kvůli tomu mi platili vysoce prestižní církevní školu, kde nehrozily žádné konflikty. Prostě, kdykoliv mě něco naštvalo, jako bych to nebyla já. Ve školce jsem jednu holčičku donutila jíst písek, jenom protože jsem se nechtěla dělit o bábovičky, chudina skončila v nemocnici a museli jí pumpovat žaludek. To však nebyla jediná "zvláštní" věc v mém životě. Byla tady jedna značně děsivější skutečnost - necítila jsem oheň, teplo, ani jakoukoliv formu žáru. Rodiče mi už od mala vštěpovali, že se mnou není nic špatně, ale raději bych to nikde neměla vykládat a tak se také stalo, naučila jsem se s tím žít a postupem času mi to přestalo připadat divné.

,,Illiana je tady," uslyšela jsem v půli schodů. To tady jako máme nějakého věštce? Když jsem vkročila do obýváku, konečně jsem spatřila našeho drahého narušitele spánku. Onen návštěvník, spíše návštěvnice, byla blond žena středních let. Na tváři měla kýčovitý úsměv a na nose měla posazeny mohutné kulaté brýle, které jí přidávaly minimálně pět let. 

Hned jak mě spatřila, přišla ke mně, pevně mi stiskla ruku na pozdrav a krátce se představila, ,,Ty musíš být Illiana, viď? Já jsem Amberly Hoxová, zástupkyně naší akademie."

Přikývla jsem a také jsem jí na oplátku pevně stiskla dlaň, ,,Ano, Illiana Coneová. Smím se zeptat, jaké akademie?"

Byla jsem trochu zmatená. Narušitelka spánku mi místo odpovědi podala malou zelenou obálku a odebrala se zpět do svého křesílka. Pohledem jsem skenovala onen kus papíru.

Akademie dračích jezdců.

Slečna Illiana Coneová.

1. září, 9:00, hlavní sál.

,,Více informací najdete uvnitř," promluvila opět Amerly a usrkla si kávy. Měla jsem chuť ji okřiknout, nenáviděla jsem srkání, ,,ale to nebudeš potřebovat. K tvému štěstí jsem tady já a osobně tě na naši akademii odvezu."

Podívala jsem se na rodiče, kteří s upjatými výrazy seděli na pohovce. O čem ta žena mluvila? Akademie? Odveze? Také jsem si povšimla slova dračích.

,,Illiano," usmála se na mě matka, ,,dnes slavíš své 16té narozeniny, je čas, aby ses dozvěděla, kdo skutečně jsi," odkašlala si a přehodila nohu přes nohu, ,,když mi bylo jako tobě, přišla mi úplně stejná obálka a byla jsem stejně zmatená, jako budeš ty. Nejspíše mi neuěříš - taky jsem zpočátku nevěřila, ale je to realita, zdědila jsi to po mě."

,,Co, co jsem zdědila po tobě?" nechápala jsem.

,,V žilách ti koluje dračí krev. Už po několik generací se to u nás dědí, měla to tak i babička, prababička a taky její maminka, teď jsi to ty. To proto tě oheň nepálí, proto se tak rychle rozzuříš, všichni to tak máme. Říká se nám vyvolení a v jakmile dovršíme šestnáctého roku našeho života, je čas se stát tím, pro co jsme se skutečně narodili, stát se dračím jezdcem."

Nejprve mě napadlo, že stále spím, ale po chvíli štípání na všechny možné místa jsem tuto možnost vyloučila. Není dneska apríl? Není. Ale mám narozeniny, co když je to narozeninový žertík? To mi nesedělo, tohle nebyl žert.

,,Jezdit? Jako na dracích?" vykoktala jsem ze sebe se značnou známkou posměchu. 

,,Spíš létat," opravila mě Amberly, ,,Poslyš Illiano, chápu, že to zní jako nějaký vtip, ale je to reálné. Není lepší způsob, než ti to ukázat."

,,Počkejte," přerušila jsem ji, ,,to jako chcete říct, že draci existují?"

,,Ano."¨

,,Jakože ty bestie chrlící oheň?"

,,Draci nejsou bestie!" podotkla dotčeně Amberly, ,,Jsou to úžasná stvoření, sama se o tom přesvědčíš."

,,Jak to že jsem tedy nikdy žádného neviděla?" protestovala jsem.

Amberly se zasmála, ,,Lidé jsou sobečtí a bezohlední, proto je jim jejich existence skryta. Jen vyvolení vědí o jejich existenci."

Otočila jsem se zpět na rodiče, ,,To jako, že vy jste vyvolení?"

,,Jen já," usmála se matka, ,,Ale zamilovala jsem se do tvého otce a musela jsem se svého poslání vzdát. Pouto se smrtelníky je nepřípustné."

,,Páni," vydechla jsem. Vážně to všechno mohla být pravda? 

,,Odjíždíme za deset minut, počkám na tebe v autě," oznámila Amberly a vydala se ke vchodovým dveřím. 

Matka vstala a dojatě zatleskala, ,,Nemůžu uvěřit, že už je to tady. Tolik jsem se na ten okamžik těšila a zároveň se ho bála. Slib mi, že na sebe budeš dávat pozor, pojď, pomůžu ti sbalit se," a než jsem se stačila vzpamatovat, táhla mě za sebou po schodech nahoru.

Stejně omámená jsem byla i když jsem seděla na posteli a matka mi do cestovní tašky házela všemožné věci.

,,Budeš pryč rok!" vysvětlila, když si všimla mého udiveného výrazu. Rok? Létat na dracích? Přestávala jsem věřit tomu, že to byl žert. Všechno tohle se v mé hlavě pomalu měnilo v realitu.

,,Ještě nabíječku," procitla jsem, když matka zapínala zavazadlo. Dostal se mi však jen výsměch, ,,Na akademii je přísný zákaz jakékoliv elektroniky a dokonce i malovátek."

,,A kam jedu, do středověku?" zamračila jsem se. 

,,Tak pojď, čeká tě dlouhá cesta, zlatíčko."

///