What is wrong with loving someone? (OKH oneshot)

What is wrong with loving someone?

Princ Bruno se za posledních několik dní cítil jinak než obvykle. Každý papír, který se chystal popsat svými nápady, zůstal nepopsaný a každá činnost, kterou započal, se stala nedokončenou. Nedokázal se soustředit, a to mladého šlechtice více než jen trochu vyvádělo z míry. Jedině hodiny profesora Heineho zůstaly těmi momenty, kdy dokázal zůstat ostražitý a hltat každé mistrovo slovo. Mohl být mimo své obvyklé já, jak moc jen chtěl, ale stějně nemohl dopustit, aby jediná kapka mistrovy dokonalosti minula jeho sluch a následně i paměť. Nikdy v životě nepotkal nikoho tak úctyhodného a už jen pouhou skutečnost, že měl šanci mistra potkat, bral jako neopakující se zázrak a štěstí.

Bruno zavřel knihu, z které měl asi tolik, jako by ji ani nečetl, a pohlédl na hodiny. Byl čas na dnešní hodinu s profesorem. Jedinou hodinu v celém dni, kdy se mladý princ dokázal koncentrovat.

Avšak k jeho nemilosti, když seděl naproti profesoru Heinemu, si uvědomil, že ani tu si nedokáže svou mysl udržet na správném místě. Princovy uši dokázaly slyšet slova, která se linula královskému lektorovi z úst – a jistě byla poučující a více než zajímavá – ale jediné, co jeho mysl zvládla akceptovat, byl zvuk mistrova hlasu, avšak bez kterékoliv uvědomnění, co jednotlivá slova znamenají. Se zaujetím sledoval profesorova ústa, ale ani tak neuspěl.

Bruno již začínal pomalu panikařit.

Cítil, jak se do jeho tváří hrne krev a v břiše pociťoval nevolnost, z které se cítil tak omámeně. A co bylo nejhorší, náhle nedokázal z profesorových úst odtrhnout zrak.

,,Princi Bruno, je všechno v pořádku?" Heine se se starostí ve tváři naklonil k princi a lehce přiložil dlaň k jeho čelu. „Vaše tvář je celá rudá a v podstatě celý den nevypadáte moc dobře."

Bruno několikrát horlivě zamrkal a zmateně pohlédl mistrovi do jeho jantarových očí.

„Ah! Nic mi není... Nic, nic. Jen se poslední dobou necítím moc ve své kůži. Nemusíte si dělat starosti, mistře," rychle ze sebe dostal a s trochu křečovitým úsměvem si narovnal brýle. Jeho srdce bilo jako splašené, avšak neměl tušení z jakého důvodu.

Zbytek hodiny princ strávil více než nervózní a o nějaké koncentraci by se tu nedalo ani polemizovat. Bruno byl tedy jedině rád, když mohl za sebou zavřít dveře svého pokoje a oddechnout si. Jeho srdce se pomalu klidnilo do svého obvyklého tepu, avšak nepříjemný pocit v břiše se neztrácel.

Pomalu se tedy usadil na postel a po chvíli své tělo nechal celé dopadnout do sametově jemných přikrývek. Princova víčka se těžce zavřela a pravá ruka zabloudila na místo na jeho hrudi, kde vně zmateně tklouklo roztřesené srdce.

Byl by hloupý, kdyby se dál pokoušel ignorovat důvod jeho zvláštního stavu. Byl by hloupý, kdyby si již konečně nepřiznal, že jeho mysl okupují myšlenky na profesora Heineho... Že se do nového královského lektora s velkou pravděpodobností zamiloval.

Situace byla zlá. Jestli se to nevyřeší, jeho mysl zůstane v oblacích napořád a nikdy se nedokáže připravit na to, jak být dobrým králem. Jestli se to však kdokoliv dozví, mohl by se s královským trůnem také rozloučit.

Bruno se kousl do rtu. Jak se vůbec mohlo stát, že se zamiloval do muže?

Nebyl si jistý. Nebyl si dokonce ani jistý tím, jestli to konec konců je opravdu láska. Nikdy v životě zamilovaný nebyl. Nemohlo by to celé být nakonec jen až přehnaně velký obdiv k jeho mistrovi.

Teď, když však jeho pocity nesly dvě odlišné pojmenovaní, nedokázal o tom přestat přemýšlet o to více.  Musel se ujistit. Ať to bylo jakkoliv, nechtěl sklouzávat k předčasným závěrům.