Souhvězdí Kassiopeia

Ještě teď vidím před očima ten moment, kdy si kráčel ze školy domů, myšlenkami pořád ve hvězdách, a málem tě srazilo auto. Přiznávám, že jsem se tomu tenkrát trochu smála. Byla legrace sledovat, jak na tebe ten řidič pokřikuje: „Na co myslíš, mladej?!" Jenomže ty si mu to nemohl říct. Povědět mu, že myslíš na dívku z hvězd, s níž si včera strávil noc. Tak si tam jenom stál se svěšenou hlavou, tváře se ti červenaly. Tichounce ses omluvil a nic víc neřekl. Řidič jen protočil oči a zmizel v zatáčce.

Doma tě nečekalo nic než hádky. Otevřel si dveře. Hned si uslyšel rodiče, jak se hádají, nejspíš kvůli nějaké naprosté hlouposti. Pokusil ses nepozorovaně proniknout do svého pokoje, ale matka tě zahlédla. Moc se zlobila, že si nepřišel ani pozdravit. Asi bys udělal lépe, kdybys za nimi prostě šel. Sice se hádali, ale alespoň by nekřičeli na tebe.

V pokoji ses natáhl na postel a se zoufalstvím v očích se modlil, aby se setmělo. Abys mohl vidět hvězdy a já za tebou zase přišla. Povídala si s tebou, vyslechla tě, soucitně tě hladila, nakonec tě povalila na postel a svými ladnými ženskými křivkami tě odvedla z reality do světa rozkoše.

Jak dlouho sis vlastně myslel, že to takhle půjde dál? To si skutečně věřil, že tohle potrvá navěky? Přes den ses stal nepříčetným a v noci ses zbláznil úplně. Ale tobě to tak vyhovovalo. Mohla jsem ti pouze přát, aby tvůj ráj vydržel co nejdéle.

Ubíhaly dny, týdny, měsíce. Tvůj stav se zhoršoval. Jediné, co si uměl, bylo básnit o hvězdách. Ve škole ses nesoustředil, tvůj prospěch mířil ke dnu. Cítila jsem se provinile, ale nedokázala jsem pro tebe udělat vůbec nic.

Tvoji rodiče se moc zlobili. Učitelé si s tebou nevěděli rady. Rozhodli se tedy pro jediné možné řešení nechat tě promluvit si se školním psychologem. Naznačil ti, že rodiče a učitelé si o tebe dělají starosti. Domnívají se, že za zhoršením tvých známek stojí nějaké děvče, což si mu potvrdil. Přiznal si, že máš přítelkyni. Tehdy ten muž nahrál tvým touhám do karet, jelikož ses náhle neuvěřitelně rozpovídal. Líčil si mu, jak jsem úžasná a krásná. Nezastavil tě. Nechal tě mluvit, pouze na tebe zamyšleně zíral a přikyvoval.

Zachoval ses pošetile. Někdo se s tebou chtěl bavit o tvém největším štěstí a tys tomu podlehl. Ne, že bych si myslela, že bychom spolu mohli být navždy, kdybys mu o mně tenkrát neřekl.

Toho dne si odešel ze školy jako vždycky. Ten chlap ti slíbil, že tvým rodičům neprozradí, že máš dívku, jen ti doporučil, abys jim to řekl sám. Ach drahý, ty jsi vážně tak naivní. Jak si mu to mohl uvěřit?

Doma se zdálo všechno v pořádku. Najedl ses a odešel do svého pokoje. Rodiče s tebou příliš nekomunikovali, ale to ti absolutně nevadilo.

Celé odpoledne si proseděl u stolu a maloval. Ještě na večer, když jsem dorazila přes balkón do tvé ložnice, si tam seděl a dolaďoval detaily svého obrazu.

„Copak to tvoříš?" zeptala jsem se nesmělým hlasem místo pozdravu.

„Nedívej se!" napomenul si mě a opatrně si maličkým štětcem dokončoval poslední tahy. „Hotovo. Teď se můžeš podívat."

S lehkostí laně jsem přistoupila k tobě, políbila tě na čelo a koukla se ti přes rameno. Ten pohled mě šokoval. Na čtvrtce o velikosti A3 se obrazila dívka malovaná v růžových, fialových, modrých a bílých barvách. Sice jsem se nikdy neviděla v zrcadle, přesto jsem v ní rozeznala svoji tvář. Nedokázala jsem na to nic říct. Jen jsem se usmála a prstem jsem se pokusila setřít ti barevnou šmouhu z tváře, přestože jsem tím barvu akorát ještě víc rozetřela po tvém obličeji.