Souhvězdí Kassiopeia

 Hleděl si k vzdálené hvězdné obloze a vyřknul si své nejtajnější přání. Tehdy jsem k tobě přišla. Pohladila tě po vlasech a šeptala slova útěchy. Mé dlaně se dotýkaly tvých hebkých tváří a tys mi uvěřil. V tu chladnou osamělou noc si propadl mým slibům. Prosil si, ať neodcházím, a tiskl mé teplé pomíjivé tělo k tomu svému. Zabořil si prsty do mých dlouhých lehce vlnitých vlasů. Nasával jejich vůni. Přiložil si své rty na ty mé a já v tu chvíli pochopila, že už není cesty zpět. Opětovala jsem tvé polibky, tvé něžné doteky a hluboko uvnitř jsem tě tiše litovala.

Nechápej to špatně, drahý, nikdy jsem ti nechtěla ublížit. Pouze jsem dělala to, co sis nejvíc přál. Byla jsem s tebou. Dobře jsem chápala, že tě to zničí, ale nemohla jsem ti to prostě říct. Nepřál sis to vědět.

Mé hvězdy zářily na nebi jasně. Společně s měsíčním svitem ozařovaly naše nahá těla v milostném opojení. Zavřela jsem oči a poslouchala, jak tvé rty vzdychají mé jméno, zatímco tvé srdce škemrá, abych vyslovila to tvoje. Vím, nechala jsem tě čekat, ale ty si chtěl, ať si s tebou chvilku hraji. Nechtěl si dosáhnout svého tak snadno.

Mlčela jsem a jen sledovala tvé zamilované pohledy. Celý ses lehce chvěl pod náplavem vzrušení, zatímco já se ani nepohnula, jakoby se mě naše fyzické spojení absolutně netýkalo. Až teprve potom, co jsem pochopila, že se blíží finále, jsem tě objala kolem krku, přitáhla se k tobě blíž a do ucha ti zašeptala: „Miluji tě, Eliasi..."

Poslední vzdech proťal jeviště a naši noční hru zahalila hustá opona barvy mléka. Prostěradlo zvlhlo při milostném dešti. Ty ses jen svalil vedle mě. Ležel si na břiše, oči zavřené a spokojeně si oddechoval. Než si stihl posbírat síly a alespoň navštívit sprchu, přemohl tě spánek. Hleděla jsem ti do tváře. Nedokážu zapomenout, jak roztomile a nevinně si vypadal. Odhrnula jsem ti vlasy z čela a ležela vedle tebe až do doby, kdy tvou ložnici ozářily první sluneční paprsky, poté jsem tě již musela s těžkým srdcem opustit.

Přestože jsem nemohla zůstat s tebou, celý den jsem tě sledovala. Dohlížela na tebe. Ty si však nebyl k nalezení. Tvá fyzická schránka podstupovala nudu běžných dní. Šla do školy, seděla v lavici. Ale tvoje vědomí poletovalo kdesi ve víru včerejších událostí. Tvé touhy se neustále vracely k oné noci, kdy jsme se poznali, kdy si okusil mé dary a dovolil mi svázat tě svým šarmem.

Občas se tě někdo pokusil oslovit. Většinou šlo o ty falešné přátele, kteří stále odmítali přijmout, že už jim více nechceš otročit. Mile se na tebe usmívali a nenápadně ti naznačovali, že bys měl být kamarád a měl bys jim dát opsat domácí úkol. Jenomže vůbec netušili, že dnes si to byl právě ty, kdo nesplnil své povinnosti, protože v době, kdy normálně vypracováváš úkoly, si stál na tom balkóně a přál sis.

Vzpomínáš ještě, co sis to vlastně tehdy přál? Upíral si zrak k mému souhvězdí a žadonil, aby přišlo blíž, aby se stalo osobou, která tě bude mít ráda, aniž by za to něco chtěla. Osobou, která tě obejme, aniž by měla postranní úmysly. Osobou, která se na tebe usměje, aniž bys jí za to musel vypracovat test z matematiky. Osobou, jejíž srdce bude bít jen pro tebe a ty jí budeš moci s důvěrou odevzdat klíč ke svému nitru.

Víš, stále mám ten klíč u sebe. Svírám ho v dlaních a občas uvažuji, jestli jsem jej raději neměla odmítnout. Jenomže to by sis nepřál. Jistě si uvědomuješ, že bych se nikdy nezprotivila tvému přání, ani kdybych si byla sebevíc jistá, že je to správné. Nedělám správné věci, dělám věci, po nichž toužíš, abych je udělala.

Vždycky jsem tě měla ráda. Už odmalička si pozoroval mé souhvězdí. Něco tě k němu táhlo. Pokaždé, když se na obloze objevily hvězdy a všichni hledali Velkou medvědici, Malou medvědici a Orion, tvé oči si žádaly pouze jediné – souhvězdí Kassiopeia. Jakmile si ho našel, vydržel ses na něj dívat věky. Líbilo se mi, že mi někdo věnuje tolik pozornosti. Zároveň jsem však cítila osamělost tvé duše a bylo mi tě líto. Popravdě stále je mi tě líto.