Brother [HP-ff]

And now we are here

Toho domu byste si normálně nevšimli. Nebo možná všimli. Záleží i na tom, kdo jste. Na Grimmauldově náměstí vypadaly ostatní domy stejně. Až na to že za zdmi tohoto domu se nikdy běžné věci neděly.

Už to bylo dlouho, co hlasy za zdmi utichly. Ale dnes bylo všechno jinak.

Přede dveřmi stál chlapec v kabátě a klobouku. Ve vzduchu poletovaly sněhové vločky, které mu dopadaly na kabát a zamotávaly se v jeho uhlových vlasech, které mu sahaly na ramena. Vytáhl hůlku a ťuknul na zámek. Ve dveřích to cvaklo a před ním se otevřela dlouhá úzká chodbička, ve které se tiše vznášel prach.

Vešel do chodby a na chvilku se zastavil. Vybavovaly se mu vzpomínky na dětství. Na ne úplně šťastné dětství. Věděl, že se nesmí nechat zaplavit vlnou emocí. Zhluboka se nadechl a vydal se hlouběji do domu. Věděl, že tu je někde zalezlý starý domácí skřítek Krátura. Nechtěl ho potkat, a tak poměrně pospíchal. Prošel domem ke dveřím do zahrady. Znovu ťuknul hůlkou na zámek a vyšel ven. Sníh mu křupal pod nohama. Nezastavil se a koukal k zemi, dokud nedorazil k velkému stromu, pod kterým se krčil malý šedý náhrobek.

Chlapec si klekl a odhrnul sníh z kamene. Na náhrobku bylo napsáno ozdobným písmem:

                                                                         Regulus Black

                                                                        3.11.1961-1979

Chlapec se znovu narovnal. Tentokrát se vzpomínkám neubránil.

''Ahoj, bratře,'' promluvil do ticha, ''tak se znovu setkáváme. Zrovna tady na zahradě. Vzpomínáš?'' Zeptal se svého zemřelého bratra.

''Ale notak, Regulusi! Musíš tam vyletět! Chceš přece aby tě vzali do týmu, ne?'' křičel starší Sirius    na mladšího Reguluse. Regulus se vznášel několik stop nad zemí na svém dětském koštěti. Sirius mu řekl, že na to, aby ho vzali do famfrpálového mužstva, se musí zbavit stachu z výšek. Že prý bude muset létat vysoko. A Sirius to přece vědět musel, byl to jeho starší bratr, který věděl všechno. Regulus se zhluboka nadechl. Zvedl násadu koštěte výš do vzduchu a začal se vznášet výš a výš. Nakonec doletěl až nad korunu stromu, na který se Siriem často lezli. Znenadání se zvedl prudký vítr, který rozkolébal Regulovo koště. Regulus se svezl ke straně a spadl. Letěl dolů a Sirius křičel. Strašně se v tu chvíli bál. Regulus letěl k zemi, ale těsně před dopadem se zastavil a dopadl z několikacentimetrové výšky.

''Jsi kouzelník, Regie!'' Křičel nadšeně Sirius.

''To bylo první kouzlo, co jsi kdy udělal. Nikdy na to nezapomenu. Strašně jsem se o tebe bál. Ani jsem nechtěl jít do Bradavic, protože ty jsi byl ještě moc malý na to, aby jsi šel se mnou.

Starší chlapec stál na peroně s rodiči a mladším bratrem. ''Hned po zařazení Vám napíšu, jak to dopadlo,'' řekl nadšeně Sirius. ''Jak by to dopadlo? Budeš ve Zmijozelu, jako my všichni,'' prohlásila jeho matka. V Siriových útrobách se zvedla vlna strachu. Co když sknočí v jiné koleji? Jeho rodiče si šli popovídat s jeho tetou a strýcem, a tak tam zůstal stát jen s Regulusem. ''Já tě budu mít rád, i když ve Zmijozelu nebudeš,'' řekl mu Regulus. Sirius ho vtáhl do pevného objetí a po tváři mu sjela osamělá slza.

''Vzpomínám, jak mě potěšil dopis od tebe, který přišel jako odpověď na to, že jsem v Nebelvíru.''

''Ahoj Siriusi!

Jak se ti daří? Už umíš nějaká kouzla? Létal jsi už na koštěti? Máš nějaké kamarády?

U nás doma je pochmurná nálada. Rodiče byli zklamaní, když se dozvěděli, že jsi v Nebelvíru. Maminka na tatínka křičela, že za to může on a když jsem chtěl vědět, o co se jedná, přiletěl mi od maminky pohlavek a byl jsem vykázán do svého pokoje. O tom, že to je kvůli tvému zařazení, jsem se dozvěděl od tatínka. Vůbec nechápu, proč z toho dělají takovou pohromu. Říkají, že je to špatné, ale já nechápu proč. Doufám, že až půjdu do Bradavic já, tak taky budu v Nebelvíru.

S láskou,

Regulus

V Siriových rukou spočíval onen dopis. Ruce se mu třásly dlouho potlačovaným vztekem.

''Byl jsem strašně naštvaný, že tě matka bouchla. Neměla k tomu jediný důvod! Já tajně doufal, že skončíš v Nebelvíru, ale osud to tak nejspíš nechtěl.''

''Black, Regulus!'' Zvolala přísně vyhlížející  profesorka McGonagallová. Drobný chlapec vyšel z řady a posadil se na stoličku. Celou cestu ho provázeli šedé oči jeho staršího bratra.

''To je tvůj bratr?'' zaptal se brýlatý chlapec se jménem James Potter.

Sirius odpověděl jen kývnutím hlavy, byl totiž napjatý jako struna. Regulovi Moudrý klobouk spadl přes oči. Po chvilce vykřikl: ''Zmijozel!'' Siriovi jako by se zastavilo srdce.

Čas plynul a Sirius se o Reguluse bál. Nechtěl, aby mu někdo ubližoval, ale sám se ho zastat nemohl. Po jedné hodině lektvarů se rozhodl, že zastaví Snapea a požádá ho o to. Zbytek Pobertů poslal napřed s tím, že se ještě na něco potřebuje zaptat profesora.

''Snape? Mohl bych tě o něco požádat?''

''Ty mě?'' Zeptal se s podivením chlapec s mastnými černými vlasy, uhlově černýma očima a hákovitým nosem.

''Jde o mého bratra. Nechci, aby mu někdo ublížil. Řekni si za to, co chceš,'' dokončil žádost Sirius.

''Zbytečně se namáháš. V naší koleji takové posměváčky, jako u vás, nemáme. Nikdo by mu nikdy neublížil,'' odpověděl mu Severus a odešel.

''O tomhle jsi nikdy nevěděl, viď? Plazil jsem se za Snapem kvůli tobě. Měl jsem tě rád, ale pak přišly moje šestnáctiny,'' řekl a pohled se mu znovu zamlžil vzpomínkami.

''Co je tohle?'' Paní Blacková vešla do pokoje svého staršího syna a ukazovala mu fotku, na které se pohybovali šesti lidí.

''No, tohle jsem já, Marlene, tohle Peter, Remus, James a Lily,'' dokončil představování  Sirius.

''Můj syn se tahá s nějakou courou, jejíž rodina se tahá s mudly, kamarádí se s krvezrádci a mudlovskými šmejdy!''

Tohle Siriuse velice dopálilo. Nikdo neměl právo na souzení jeho přátel.

''Tak to ne, matinko! Nemáš jediné právo na to, abys mi přikazovala s kým se kamarádit a s kým ne!'' Křičel Sirius.

To už jeho matka nevydržela a její ruka vyletěla vstříc tváři jejího syna.

Siriovi se zatmělo před očima. Pevně zatnul čelisti a začal si házet věci do školního kufru. Nevnímal slova své matky, nevnímal nic. Popadl kufr a vyšel z pokoje. Viděl, že u vedlejších dveří stojí jeho bratr. Jeho Regie.

''Promiň,'' vyslovil tichou omluvu a vyrazil i se svými věcmi do noci.

''Od té doby jsme spolu nemluvili. Matka ti to zakázala. A ty jsi poslechl, byl jsi vzorný syn. Nový dědic. Ne nadarmo tvé jméno znamená princ. To jsi taky byl. Proto jsem na tebe často jako malý žárlil. Měl jsi všechno. Dokonce jsi mi sebral i datum narození. Milovala tě celá rodina, Krátura, zkrátka všichni, co tě poznali. A já..'' zlomil se mu hlas. Už nemělo cenu skrývat slzy.

''A teď jsme tady. Zase spolu. Jen bez té radosti, která tu dřív vládla. Mrzí mě, že jsi se přidal k Voldemortovi. Kéž bych tu tehdy s tebou zůstal,'' dořekl a políbil si ukazováček s prostředníčkem. Položil je tiše na náhrobek, poté si otřel slzy a odešel.

V tu dobu ještě Sirius Black nebyl tak úplně sám. Měl přátele. Měl snoubenku. Nikdo nevěděl, že brzy bude všechno jinak. Nikdo nevěděl, že mu Voldemort vezme i tohle.

Ale to je ještě daleko. Zatím ho nechme, ať si užívá štěstí.