Informátor #wattys2017

Zhroucení

Myslím, že už jsem zešílel... Slyšel jsem jeho hlas.. viděl jsem jeho obličej... Ale on je mrtvý... Ležím na zemi. Držím se za kolena, abych se alespoň trošku ohřál. "Tak co? Tvůj miláček už ti nepomůže, ha?!", zašklebí se na mě ten chlap, co mě odtáhl pryč. Dívám se na zem a ani už se nepokouším něco říkat.. Stejně by to dopadlo stejně. Seřval by mě, pak by mě zmlátil a pak znásilnil... Já to tak nesnáším. Mám pocit, že už to dlouho nevydržím. "Kolik ti dal, že ho tak miluješ?! Jediný, co by si zasloužil, by bylo umřít stejně tak uboze a směšně, jako teď ty!", křikne posměšně. "Takashi by nic tak odporného neudělal. On byl totiž ten nejlepší!! A nikdy by nebyl tak ubohý, jako ten, kdo mluví o lidech špatně, i když je neznal!! On nebyl jako vy!!", chci pokračovat a vylíčit mu to všechno, ale místo toho schytám dost velký kopanec do ksichtu a do břicha. Začnu kašlat krev a dusit se. "Přesně tak uboze, jako teď ty.", pronese ještě a já se jenom snažím přežít další a další rány.

Procházím se temnotou. Není to tady tak špatný... Ale chci ho už jít zachránit! Vždyť může každou chvíli zemřít!! Sednu si na křeslo, které se tady jen tak objeví. Už chci vidět světlo, ale s ním. Bez něho jsem jen slovo bez písmen, les bez stromů, člověk bez života... Tma, všude jen tma. Ticho... Černota se začne rozpadat a já vidím ono světlo. Světlo života.

Pode mnou začne tvarovat docela dost velká louže krve. Stoupne si mi na nohu a celou svou váhou se do ní opře. Bolestně vyjeknu. Nejspíš mi rozdrtil holení kost. "Neječ! Ty kreténe!!", začal mi na obou lýtkách skákat. Kolik asi váží? Je docela tlustý.. Osmdesát kilo určitě. Ječím přes celý barák a je mi to jedno! Podívám se na svoje nohy. Nic moc krásného.. to ale nebylo nikdy. Nikdo není dokonalý. Ani já, ani ten muž a ani ne Takashi. Každý udělá nebo někdy udělal chybu. Nikdo není nejkrásnější ani nejlepší.. Všichni jsou v hlouby duše stejní. Krev se hrne z děr v mojí kůži, které protrhly kosti. "Líbí?", přikývnu. Překvapeně se na mě podívá. Sotva dýchám a slzy už mi došly. Stejně za chvíli umřu, tak se chci alespoň uklidnit a zavzpomínat. "Hej! Co je ti?!", jako by mu do toho bylo. Začínám se smát. Ano, smát. Smích léčí, nebo ne? Určitě léčí psychiku. Ucítím další a největší ránu na zádech. Sesunu se na zem a dívám se na dveře. "Miluju tě Takashi. Proč mě nenecháš k tobě odejít? Byli bychom oba šťastní. Možná... Kdyby už nebyly žádné problémy..", pokračuju dál. "Ty seš marnej.", promluví na mě chlap a odejde. Nechá mě tady vykrvácet... Děkuju! Zavřu oči a čekám na smrt. Když se mnou ale začne něco třást tak ty oči přece jen naposledy otevřu.