KAPITOLA 3
Právě jsem obsluhovala jednoho staršího pána, když do kavárny vstoupil. Otočila jsem se, abych přivítala zákazníka, když jsem zůstala stát. Můj zákazník byl ten muž ze včerejška. A měl sebou malého kluka. Mohlo mu být tak osm nebo devět.
„Dobrý den. Vy jste ta ze včerejška, že?“ zeptal se a usmál se.
Jenom jsem přikývla. Malý chlapec se ohlížel po kavárně. Viděla jsem, jak trochu začuchal. Musela jsem se usmát. Tuhle vůni zřejmě ještě nezná.
„Je tu Nicholas?“ zeptal se a trošičku zatáhl za ruku chlapce, protože se chtěl od něho odtáhnout.
„Šéf? Ano, je tu. Mám ho zavolat?“ zeptala jsem se a sebrala z vedlejšího stolu prázdné hrnky.
„Kdybyste byla tak hodná,“ řekl a usmál se. Co po něm chce? A kdo to vůbec je?
Otočila jsem se na patě a došla k pultu. Tam jsem položila prázdné hrnky. Trošku vzadu za pultem byly dveře do jeho kanceláře. Přešla jsem tam a zaklepala. Počkala jsem, až se ozve jeho „Dále.“
Otevřela jsem dveře a koukla dovnitř. Seděl u počítače a něco na něm psal. Když jsem za sebou zavírala dveře, podíval se na mě překvapivým výrazem. Asi čekal někoho jiného.
„Eh, vedle je nějaký muž a chce s vámi mluvit. Má sebou malého chlapce,“ řekla jsem. Nejistě jsem přešlapovala. Odložil všechnu svojí práci a konečně mi věnoval pozornost.
„Se mnou? A malého chlapce?“ zeptal se zvědavě.
Přikývla jsem. „Asi vás zná, protože mě požádal, jestli bych nemohla zavolat Nicholase.“
Jako by se mu rozsvítilo, vyskočil z křesla a rychlým krokem šel ke mně. Stanul přede mnou a já úlekem couvla až jsem zakopla. Včas mě chytil a přidržel si mě kousek od sebe. Cítila jsem na sobě jeho dech. Dívala jsem se do jeho očí, stejně jako on do mých. Teprve teď jsem si všimla, jak nádherně hnědé oči má. Byly v tmavé barvě, skoro černé. Vypadal nádherně.
Sakra, Sam, na co to myslíš? Nikdy s ním nebudeš, tak si to přestaň myslet, sakra. Tady holky ho obskakují, takže proč by na tebe myslel? Na takovou šedou myš. Přestaň, beztak u něho nemáš šanci.
Zamrkal, jako by si uvědomil, že se na mě dívá moc dlouho. Rychle nás postavil a já od něj o krok couvla. Tentokrát jsem nezakopla. Přesunula jsem se stranou, aby mohl projít ke dveřím. Ještě chvíli počkal a díval se na mě.
Mám pocit, že se červenám. Sakra. Odvrátila jsem od něho hlavu. To mu asi stačilo, aby se pohnul a prošel kolem mě. Otevřel si dveře a něž prošel, tak se po mě ještě koukl. Pořád jsem byla odvrácená, ale cítila jsem na době jeho pohled.
Slyšela jsem, jak prošel dveřmi, ale neslyšela je zavřít. Podívala jsem se tam a zjistila, že je nechal otevřené. Asi abych šla pryč. Prošla jsem jimi a zavřela je za sebou. Došla jsem k pokladně, abych zapisovala objednávky.
Slyšela jsem jenom útržky jejich rozhovoru. Co po něm chce?
„Co? Jak to, že máma nemůže? A kdo ho má hlídat?“ slyšela jsem Nicholase.
„Máma …“ slyšela jsem. Potom jsem nic nezaslechla, až za chvíli. „Musíš Matta pohlídat. Táta je v práci a já tam musím taky. Před chvílí mě povolali,“ dopověděl ten druhý. Takže ten malý se jmenuje Matt. To je hezké jméno. Povolali ho. Kdo to je?
