KAPITOLA 1
Už v kavárně Boss coffee pracuji měsíc. Jmenuji se Sam Kayley. Teda Samara, ale skoro nikdo mě nezná pod tímhle jménem. Mám dlouhé černé vlasy, skoro až po zadek, a trochu pohublý obličej. V téhle kavárně pracuji, protože se snažím si vydělat na vysokou. Ráda bych někdy šila oděvy. Proto si co nejvíce šetřím, abych se tam dostala. Proto teď pracuji tady. Holky co tu vypomáhají jsou milé, ale pořád se mě trošku bojí. Asi kvůli mé vizáži. Jsem taky celkem pohublá. Ale já jsem se tak už narodila, tak co mám dělat.
Matka mě takhle pojmenovala, protože se zrovna dívala na Kruh, když jí praskla voda. To se nemohla dívat na něco jiného? Také blbé jméno, sakra. Proto na potkání říkám, že se jmenuji Sam. Kdyby znali mé pravé jméno, buď by se rozesmáli nebo by se mě báli.
Můj šéf se jmenuje Nicholas Standley. Je to vážně kus chlapa. Tmavě hnědé až černé po krk dlouhé vlasy, které rýsují jeho ostrou, ale přitom i trochu jemnou tvář. Svalnatá postava, na které se mu dennodenně rýsuje košile ke svalům.
Kdykoli projde kolem nějaké holky, která tu pracuje spolu se mnou, nějak se jí dotkne. Ale mě za ten měsíc se nedotkl ani jednou. Je to, jako by se mi vyhýbal. Ale proč? Co je na mě špatného. Do práce chodím v čas a čistá. Možná je to tím, že nemám takové tvary jako jiné. Nebo možná je to tím, že nejsem tak zmalovaná, jako ostatní holky.
Když po práci dojdu do šatny, holky si tam povídají, kam je ten den osahával. Co to sakra je? Proč se tak chová? Nemá být jako šéf nedostupný? Jestli jo, tak pro mě je.
Zrovna jsem odcházela do šatny, protože mi skončila směna. Došla jsem ke svojí skříňce a sundávala si svoji zástěru. Na sobě jsem měla džíny, které jsem si musela koupit v sekáči. Zatracená výška, ale já tam fakt chci. Potom čistě bílé triko s krátkým rukávem a obyčejné černé tenisky. Vlasy jsem měla na směnu sepnuté v drdolu, ale teď když už mám volno si je můžu rozpustit. Mám ráda, když jsou rozpuštěné.
Rozpustila jsem si vlasy a ze skříňky jsem vylovila svoji mikinu. Normální černá na zapínání. Natáhla jsem si ji na sebe a zapnula až ke krku. Večery už bývají chladné. Co chci. Je říjen. Ze skříňky jsem si vzala ještě svoji tašku a zavřela ji. Otočila jsem se k odchodu a přešla ke dveřím.
Holky zrovna vcházeli. Teda ty, které měli směnu místo mě. Gabriela, světlovlasá kráska, která měla všechno, co jsem si přála, dobrou postavu i proporce, ke mně přešla a objala mě. Ta jediná se ke mně chovala jako ke kamarádce.
„Už končíš?“ zeptala se a pustila mě. Upravila si svoje čerstvě vyžehlené vlasy svojí novou manikúrou. Jenom jsem přikývla. Nevěděla jsem, co říct, když to stejnak věděla. „Tak se měj a dojdi v pořádku,“ řekla a zamávala mi, když šla ke své skříňce.
Zamávala jsem ji taky a vyšla ze dveří šaten. Obešla jsem pult a šla ke dveřím. Cítila jsem, že mě někdo sleduje. Podívala jsem se za sebe a uviděla šéfa, jak se na mě dívá ze dveří svojí kanceláře.
Zvedla jsem obočí a jenom kývla hlavou. Otočila jsem se zpět a vyšla z kavárny do podzimního počasí. Zima. Otočila jsem se doprava a vydala se domů. Mamka je v práci, takže jsem zase sama s Andrawem.
Andraw je můj nevlastní bratr. Mamka ho adoptovala, když mi bylo sedm. Mu bylo zrovna jedenáct. Našla ho na jednom hřišti samotného. Vzala ho k nám. A když se o něj později nikdo nepřihlásil, tak ho adoptovala. Říkala, že hned jak ho uviděla, získala syna. Jako kdyby jí dcera nestačila.
