Zvuk koruny

Žluté růže

 Venator se krčil na větvi jednoho ze stromů. Dole pod ním zmateně kroužili tři opičí netvoři, kteří by si tuze rádi smlsli na jeho mase. S naprostou soustředěností napnul tětivu svého luku. Vyčkával na ten správný okamžik. Silný vítr hrál v jeho prospěch. Komplikoval lidožravým opicím hledání mladíkova pachu. Disperas pochodovaly sem a tam s nastraženými čumáčky. Hledaly jakýkoli lehký závan lidské vůně.

Najednou jedna dispera zdvihla hlavičku do výšky a lačně začmuchala. Syčivými skřeky něco prohodila ke svým sestrám, které následně udělaly totéž. Venator si byl dobře vědom toho, co to znamená. Našly ho. Nestvůrky se přesunuly ke kmeni stromu, na němž se hoch schovával. Ten držel svůj luk napnutý proti nim, ale stále nevystřelil. Opice se pomalu začaly škrábat po kmeni vzhůru. Patřily mezi výtečné lezce po stromech, měly však ve zvyku pomalým plížením svoji kořist napínat. Venator se stále ani nepohnul. Teprve když se první dispera dostala chlapci skoro na dosah ruky, vypustil šíp. Během zlomku vteřiny vytáhl z toulce další a vystřelil znovu, pak ještě jednou. Takto poslal k zemi mrtvá těla všech tří netvorů.

Očividně spokojený sám se sebou seskočil ze stromu. Protáhl si ztuhlé svaly a poté vyrazil pryč. Zarazil se. Za zády zaslechl pohyb. Prudce se otočil. To už bylo pozdě. Proti němu vyskočila s hlasitým vřeštěním ještě jedna dispera, kterou předtím neviděl.

Připravený na probuzení se na onom světě pozvolna otevřel oči. Opice ležela u jeho nohou mrtvá stejně jako její tři společnice. Nechápavě se rozhlédl kolem sebe. Pak konečně v houští zahlédl venatorku, která právě sklápěla svůj luk. Široce se usmál a rozběhl se za ní.

„Miril!" volal na ni nadšeně. „Zachránila si mě. V podstatě jako už mnohokrát." Věnoval ženě před sebou vděčný úsměv.

„Pamatuj, co jsem tě učila, Hitchi. K nepřátelům, které vidíš, přičti vždy minimálně ještě dva navíc. Nikdy nevíš, kde na tebe mohou číhat."

„Jistě. Tentokrát si to už snad konečně zapamatuji," ušklíbl se hoch.

„To bych ti radila. Princezna Atheena by jistě nerada přišla o jednoho ze svých nejlepších venatorů," oplatila mu úsměv postarší žena. Rovné po ramena střižené vlasy měla již prošedlé stářím, na tváři se jí však zatím nenacházelo mnoho vrásek.

„Co tady vůbec děláš?" zajímal se Hitch podezřívavým tónem.

Miril se zasmála. „Svoji práci už mám hotovou, tak mě napadlo, že bys třeba mohl potřebovat pomoc."

„Přiznej se už konečně. Ty nejsi člověk, ale můj anděl strážný."

„Možná trochu," přiznala venatorka.

„Opravdu?" vydechl chlapec užasle.

„Ne... Jen jsem tím chtěla říct, že mi na tobě doopravdy záleží. Přece jen jsi můj učeň. Přirostl si mi k srdci."

„To ty mně také, Miril..."

Hitch sklopil hlavu, aby žena neviděla, jak se červená. Nikdy zcela nechápal svůj vztah k Miril. Byla pro něho skoro jako druhá matka, ačkoli sám by toto označení nikdy nepoužij, jelikož svoji matku neskutečně miloval a nikdy by neriskoval, že řekne něco, co vyzní, jakoby na ni snad úplně zapomněl.

Venatoři došli až na okraj lesa bez jediného slova. Hitche to ticho lehce znervózňovalo. Pak se Miril zničehonic zastavila. Hitch jí věnoval tázavý pohled. Žena pouze svěsila ramena a ohlédla se po něm.

„Teď jsem si vzpomněla... je tu vlastně ještě jeden důvod, proč jsem tě hledala," pronesla po chvíli.

„Jaký?" chtěl věděl chlapec.