Panoptikum hrůzy

Kamarád přes stěnu

Nikdy jsem nechtěl mluvit jen o sobě, ale vypadá to, že se s někým o ten příběh podělit musím. Začnu hned z kraje a pokusím se nezamlčet žádný detail, který by věrný čtenář mohl považovat za důležitý. Vyrůstal jsem v Haddonfieldu, New Jersey. Rodiče se sem přestěhovali z New Yorku když mi bylo asi šest let. Nikdy jsem to jako výraznou změnu neviděl, byl jsem neoblíbené dítě bez přátel, takže přijet do města, kde jsem byl stejně opuštěný na mé situaci nic neměnilo. Sousedi byli milí a já se později seznámil s Brandonem, synem právě jednoho z našich sousedů. Byl stejně starý jako já, když za mnou přišel na dětské hřiště a uhodil mě umělohmotným kladivem. Nebrečel jsem, protože jsem byl více zaujatý tím, že za mnou skutečně někdo přišel.

„Jsi tu nový, zasloužil sis to." řekl Brandon a odložil kladívko do písku vedle sebe. Koukal jsem na něj jako na nějaký svatý obrázek, chci říct, že nikdy předtím se mi nestalo, aby za mnou někdo přišel a bezdůvodně mě praštil, přestože jsem byl neoblíbený.

„Ale já ti nic neudělal." řekl jsem, když jsem si uvědomil, co provedl.

„K tomu nemusím mít důvod." odpověděl a já na něj zase jen mlčky dál zíral. Byl někdo, kdo se na hřišti pohyboval bez rodičů a ještě útočil na ostatní. Stejně se s ním děti bavily. Byl oblíbený. Otočil jsem se na mámu, ale ta byla zahleděna do svého mobilu, nic nového. Z incidentu s kladívkem tedy neviděla vůbec nic.

„Já tě znám, bydlíš vedle nás." řekl zničehonic Brandon. Přikývl jsem. Byli jsme moc malí na podání ruce a předstírání přívětivého úsměvu. Místo toho mi Brandon nasypal hrst písku za lem mého trička.

„Já jsem Brandon, chceš být můj kamarád?" Ta slova mne uhodila a já se probudil ze zdárného omámení, při kterém jsem pečlivě vybíral každé zrnko hrubého písku na mém triku.

„Asi jo, já jsem James." chtěl jsem se na něj usmát, ale dostal jsem další hrst studeného písku za triko. Už jsem natahoval, když v tom mě Brandon vzal za ruku a dovedl ke klouzačce. Víte, nikdy jsem nebyl ten typ dítěte, co by se vztekalo, když mu něco nešlo, prostě jsem se rozbrečel. Brandon nejspíš viděl, že se k tomu schyluje a chtěl se ušetřit zbytečného fňukání.

„Já nahoru nesmím. Maminka říkala, že bych si mohl ublížit." vyprskl jsem ze sebe, když jsem zatáhl nudli, která se chtěla vyplížit ven z mého nosu. Pamatuji si dobře, že Brandon protočil dvě zelené oči, vylezl nahoru a natáhl ke mně ruku, abych se jí chytil a on mi pomohl nahoru.

„Nebuď srábotka. S takovými se bavit nechci." řekl, když viděl, že váhám. Přepadl mě strach z toho, že bych mohl ztratit nově nalezeného přítele, mého jediného, nutno podotknout. Chytil jsem se za jeho ruku a vylezl na malou dřevěnou plošinku, ze které se dalo jedině sklouznout, neboť mi přítel zastoupil zpáteční cestu po schůdcích dolů. Nebyl jsem na něco takového připravený. Bál jsem se výšek a tahle klouzačka pro mě představovala neskutečně vysokou konstrukci, kterou jsem nemohl přežít ani kdybych chtěl. Na zdlouhavé přemýšlení nebyl čas, neboť Brandon do mě strčil a já obličejem dopadl na hladkou kovovou plochu klouzačky, která dovolila mému tělu, aby se svezlo až dolů. Měl jsem odřenou bradu a koleno, když jsem dopadl na zem. Začal jsem nekontrolovatelně brečet a viděl jsem mámu, jak ke mně běží. Vzala mě do náruče a podívala se na Brandona, stále stojícího na plošince. Až teď jsem si uvědomil, jak vysoká máma je, když klouzačka byla velká jen po její ramena.

„Ty jsi ho strčil?" zamračila se na stojící dítě, které okamžitě zavrtělo hlavou, že ne.

„N-ne, spadl jsem." zaskuhral jsem. Nechtěl jsem o Brandona přijít. Od příjezdu na tohle místo to bylo první dítě, které se mnou prohodilo pár slov a dokonce si chtělo hrát. Kdybych ho býval udal, už by si nikdy nepřišel hrát.