Brouk

Luboš vešel do svého pokoje po těžkém náročném dni v práci, hodil batoh ke skříni, lehl si a začal přemýšlet. Napadaly ho myšlenky o zvráceném světě, o tom, že každý člověk se musí v životě ohánět více než kdejaké zvíře v divočině, aby si zachránilo život. Tu najednou, jak byl v klidu a spokojeně ležel, začal cítit jakýsi zápach. Nebyl to tak pronikavý zápach, jaký jste si jistě začali představovat, ne, byl to takový ten zápach, který začnete cítit, když se dostanete do klidu, pohody a netečnosti a nikdo jiný s Vámi v pokoji není, abyste ten zápach mohli hodit na něj. Ano, náš hrdina začal cítit svůj vlastní pot a jeho myšlenky se začaly obracet k myšlence navštívit koupelnu a umýt se. Těžce se zvedl a prošel chodbou do koupelny, kde po rozsvícení světla spatřil na dlaždičkách malého brouka, kopajícího nožičkama ve vzduchu, neboť ležel na zádech. Luboš poklekl před tímto zázračným tvorem a obrátil ho zpátky na nohy. Místo toho, aby brouk začal nadšeně pobíhat sem tam dokola, stál, ani se nehýbal. Luboše to překvapilo, avšak na to moc nedbal, vlezl si do vany a začal si napouštět vodu.

Při koupání přemýšlel: Jak se na ta záda dostal? Třeba si jen cvičil nohy ve vzduchu, jako jsme to my kdysi v mládí dělali při tělocviku. Ale to asi ne, protože pro brouky je toto konání naprosto nelogické a v odborných přírodovědných knihách se o broučích zálibách ve cvičení nohou nejspíš nedočtu. Hmmm. Tak co to mělo znamenat? Překulil se jen? Nebo ho jiný brouk položil na záda? Či snad to byl brouk, který nešel s davem a snažil se sám od sebe dělat něco, co je pro brouky naprosto netypické? Pokoušel se o sebevraždu vyčerpáním? Co když jsem mu nakonec neudělal radost tím, že jsem ho postavil na nohy? Co když v té poloze chtěl být a co když se mu v ní líbilo? Co když pro něho bylo těžké se na ta záda vůbec dostat a já mu zmařil veškeré jeho touhy, přání a vyhlídky? Co když jsem mu svým jednáním, nepopiratelně však dobrosrdečným, zničil celý život?

Luboš se podíval na podlahu a zdálo se mu, že brouk setrvává stále ve stejné pozici. Možná mu přece jen změnil život k horšímu. Začal znovu přemýšlet: Třeba se ten brouček zamyslel nad existencí, smyslem bytí a nad okolním světem. Konkrétněji asi nad světem člověka a jeho dominancí. Určitě se nehýbe proto, že si teď říká: „Hmmm, ti lidé jsou ale nakonec hodní tvorové. Tento se zachoval naprosto neočekávaně. Nezašlápl mě tak, jak jiní před ním zašlápli mé vzdálené příbuzné. Ó, člověče, jak tě mám rád!" No, třeba to tak je.

Luboš vylezl z vany a utřel se do osušky. Po tom, co se navlékl do trenek, uchopil s citem brouka mezi dva prsty, odnesl si ho do pokoje a položil ho na koberec. Došel si do kuchyně pro nektarinku. Když se vrátil, brouk nehybně stál, přesně jak Luboš předpokládal.

„Dal by sis nektarinku?" Zeptal se až absurdně Luboš brouka. Nic.

„Na!" Ukousl kousek nektarinky a položil ji na koberec před brouka. Brouk na ten kousek ihned vlezl a začal si vychutnávat jeho šťávu. Luboš, když ono šťavnaté ovoce dojedl, popadl rozečtenou knihu, lehl si na postel a četl. Začetl se a přestal vnímat okolí. Ponořil se do toho jako potápěč bez šnorchlu do vody. Jinými slovy řečeno – ani u toho nedýchal. Brouk si zatím pochutnával na kousku nektarinky. Oba byli šťastní. Po půl hodině čtení, ve chvíli, kdy se Luboš nadechl, podíval se zároveň na brouka, jak si stále pochutnává. Nebo to tak aspoň z té dálky vypadalo. Stále byl na místě.

Ty se máš, je ti poslouženo, nic ti nechybí, nejsi ovlivněn zákony, ale pokud by sis takhle pochutnával na nektarince v obchodě, zametli by tě s bordelem do smetí. Takovou tu totiž máme společnost, zákony se prakticky týkají i hmyzu.

Přestal přemýšlet, zhasl a rychle usnul. Nic se mu nezdálo, na což si už zvykl v poslední době. Když se probudil, pohlédl na koberec. Brouk nikde, jen seschlý kousek nektarinky, naprosto vyšťavený.

Hmmm, aspoň sis pochutnal, to je dobře.

Po tom, co Luboš provedl všechny ranní rituály, povinnosti, potřeby a ostatní věci, chtěl popadnout batoh a vyrazit do práce, když tu na batohu zahlédl brouka. V tuto chvíli již drzého brouka. Chtěl se zřejmě přátelit, Luboš však ne, Luboš si mnoho přátel nedělal. Vzal papír, přiložil ho k broukovi a počkal, až na něj přeleze. Jak přelezl, Luboš s ním došel k oknu, otevřel ho a rychlým máchnutím papírem umožnil broukovi proletět se dvě podlaží až na zem před domem.

Co je moc, to je moc. Mně nevadí, jestli tu ještě nějaký jiný brouk v pokoji je, či není. Ale nevím o něm! To je to vědomí a nevědomí. O tomhle jsem věděl a nechtěl jsem riskovat, že by podnikl cestu do vyšších sfér mých poliček a začal si pochutnávat třeba na takovém vydání Bratrů Karamazovových. Vím, že by toho moc nestrávil, každopádně by mě to nahlodalo! A co vůbec? Teď je tam, kde má být, venku v přírodě, takže jsem mu prokázal službu. A špatně se u mě neměl, to nemůže říct. V domech a bytech mají bydlet jen lidé a domácí mazlíčci.