1.

93 8 7
                                    

"Tak jo, Shiverová. Jsi připravená na svou první misi?" Měla jsem v krku knedlík a uvnitř se třásla nadšením. Nebála jsem se. Přikývla jsem svému veliteli a nepatrně se usmála. Tahle mise mě měla dostat mezi mazáky, do zkušenější skupiny.

"Dobře. Pravidla znáte. Pro nikoho se nevracíme. Sejdete z cesty, jste v tom sami, jasné?!" Zakřičel to do vysílačky tak hlasitě, že mi málem praskl ušní bubínek. Toto měla být moje první cesta, kdy jsem se měla podívat do jiného světa. Něco jako hvězdná brána, ale víc cool. Cílem mise bylo zjištění co nejvíce informací o civilizaci, která tam žila.

Udělala jsem krok vzad, když se začal otevírat fialový portál. Ostatní vojáci se mé reakci zasmáli. Byla jsem nováček. Jediná žena.

"Ještě něco o těch, co tam žijí."Vítr kolem nás se začal zrychlovat a vynášel do vzduchu písek ,který byl teď úplně všude. Nandala jsem si dýchací masku a nasadila brýle ,co uměli tolik funkcí, že je ani vlastní vynálezce všechny neznal. "Jsou to divoši, používají šípy a luk.Mimozemšťí indiáni. Neváhejte střílet, oni taky nebudou. Hlavně ty Shiverová. Vzal jsem si tě do skupiny, protože si myslím, že máš potenciál, nezklam mě."Odhodlaně jsem přikývla a pevněji zmáčkla zbraň, co jsem držela v ruce. Nesmím je zklamat.

"Tak jdeme!" Ukázal rukou a jako první vstoupil do želatinové hmoty. Měl za sebou již bezpočet výprav a všichni mu bez pochybně věřili, byl skvělý velitel. S vytřeštěnýma očima jsem vstoupila dovnitř za ním. Za fialovou bránou byla tma na jejímž konci se nacházelo bílé světlo. Tam jsme se potřebovali dostat dříve, než se portál uzavře.

"Jdeme! Jdeme! Jedeme!" Vše bylo mnohem pomalejší, než v realitě. Běžela jsem jako o život a i tak to bylo neuvěřitelně pomalé. Začínala jsem panikařit, když se světlo za námi začalo zhasínat a my nebyli ještě ani v polovině.

"Shiverová! Pohni zadkem!" Zakřičel na mě voják za mnou. Přidala jsem a za chvíli byla opět ve skupince prvních. Světlo bylo už jen pár metrů předemnou. Nyní jsem věděla, že to zvládneme. První muži předemnou už byli ve světle, mě to teprve čekalo. Zhluboka jsem se nadechla kyslíku z plynové masky a s křečovitě zavřenýma očima jsem vběhla dovnitř. Před pádem mě ochránil jeden ze zkušenějších vojáků, co mě chytil a postavil na nohy. Otevřela jsem oči a spatřila krásu tohoto světa. Byl tak moc podobný tomu našemu a i přes to byl zcela jiný. Čistý. Na stejné bázi, jako ten náš. Kyslík, voda, stromy. Bylo to tak stejné. Šokem jsem ztratila slova a jen tupě zírala.

"Shiverová! Masku dolů!" Z tranzu mě probudil hluboký hlas šéfa, který se snad poprvé v životě usmál. Sundala jsem si ji a nadechla se mimozemského vzduchu. Byl sladký. Nechutnal tak, jako náš zkažený, který se nacházel na Zemi.

"Slyšíte to?" Zakřičel jeden z mužů.

"Co bych měla slyšet?" zeptala jsem se ve chvíli, kdy jsem si sundavala velký batoh plný elektrotechniky a zbraní.

"Je tu ticho... Něco není v pořádku. Žádní ptáci... Připravte se!"Všichni najednou si nabili zbraň. Možná se setkáme s domorodci. Hrálo mi v hlavě a mé nadšení bylo obrovské.

Pokračovali jsme v obranné pozici dál. Držela jsem v ruce zbraň, jejíž jediná rána by dokázala zabít deset lidí najednou. Ale já neměla v plánu vystřelit.

Zastavili jsme před lesem. Velitelovi se něco nezdálo, ruku měl ve vzduchu a udával nám pokyny. "Pozooor!" Ze všech stran se vyvalilo neskutečné množství lidí. Byli to lidé. Žádní zelení mužíčci, které si představujete, ale lidé. Nevěděla jsem, co dělat. Nemohla jsem vystřelit. Muži kolem mě umírali.Jejich šípy byli prudké a jejich rány přesné. Nevystřelila jsem ani jednou. Zbraně, které jsme měli byly k ničemu, oni měli něco silnějšího. Početní převahu. Stála jsem tam a sledovala jatka mezi stejným druhem. Mezi lidmi.

Jeden z cizinců stál proti mě, prohlížel si mě a s nataženým lukem čekal na mojí reakci. Neměla jsem moc na výběr. Svou zbraň jsem nechala padnout k nohám a pozorovala muže předemnou. Natočil hlavu na stranu a vystřelil. V mé hrudi se objevil šíp. Já se vzdala,neměl vystřelit. Můj pohled zůstal na muži, jehož kroky se přibližovali. Nemohla jsem se ani pohnout, mé tělo bylo zcela paralizované. Nevnímala jsem bolestné výkřiky kolem sebe, ani zvuk palných zbraní. Pouze muže, co se ke mně ohybal a s největší opatrností vzal do náruče.

"Genesis." Poslední slovo a já se ocitla v bezvědomí.

GenesisKde žijí příběhy. Začni objevovat