1st part

8.8K 378 33
                                    

V Paříži je 30 Prosince. Je tma a zima a obloha je zakryta v malinkých hvězdách, zatímco Louis sedí v parku na lavičce, který je osvětlený tlumeným světlem pouliční lampy, s jeho pletenou šálou kterou má přes svůj nos. Jistěže neutíká.

Neutíká. Přísahá. Pouze potřebuje nějakou změnu, nějaký čas pro sebe a pocítil, že strávení Silvestra ve Francii je ono. Krom toho, se někde dočetl, že byste na Silvestr neměli nikdy dělat žádnou zvláštní tradici, protože každý rok je jiný a tak by měl být i konec, nebo něco takového.

V té době to dávalo smysl.

Ale Louis neutíká.

Další ledový vánek zametá kolem, což ho přiměje, aby se otřásl. Tohle vážně nepromyslel, že?

Stále má tu vzpomínku čerstvě v paměti, stále si ji dokáže perfektně vybavit. Ryan a jiný kluk, polovičně nazí, vzdychajíc a smějíc se do úst toho druhého, jejich jazyky hrubě a nechutně se pletoucí, zřejmě jejich rozkroky o sebe se otírajíc.

V jejich posteli. V jeho posteli.

„Oh,“ bylo všechno, čeho byl Louis schopen vydat, a Ryanovy oči rozšířily a rychle vylezl z postele, snažíc se omluvit a vycházejíc z něho úplné kraviny „Lou, můžu to vysvětlit.“

Jeho rty byly naběhlé a vlhké.

Louis zavřel dveře přímo před Ryanem, který byl sotva v polovině pokoje, spěchajíc pryč z jejich bytu.

Stál tam, hluboce dýchajíc a zadržujíc slzy, a pak z ničeho nic, si zarezervoval poslední let do Francie, Zaynovi napsal jednoduchou zprávu, bez pomyšlení na možné důsledky.

A teď je tu. Dokonce i bez hotelu, kam by se mohl vrátit. Louis děkuje Bohu, že si na letišti vzpomněl na přeměnění peněz. Aspoň není tak na dně.

Brzy si ale uvědomuje, že jestli co nejrychleji neodejde, jeho zadek přimrzne k lavičce, a docela rád by tak chtěl zůstat, takže se zvedne z jeho místa a začne odcházet s roztřesenými nohami.

Projde okolo pár obchodů a kaváren, během chůze. Všechny se zdají zavřené. Hádá, že je někde na okraji Paříže, protože všechno je velmi tiché a temné a tak. Odkopává pár kamínků na chodníku, když bezcílně pokračuje v chůzi.

Skoro minul malý květinový obchod, jak chodí s jeho sklopenou hlavou, ale zastavil se přímo včas. Je to tam jasné, okno je zaplněno s barevnými květinami všech různých druhů.

Louis přejde ke dveřím a velmi opatrně je otevře, zvonek nad jeho hlavou cinkajíc když vchází dovnitř. A ano. Je to tu opravdu, opravdu krásné.

Dřevěná podlaha zavrže pod jeho nohami, když prochází okolo vysokých polic zaplněných květinami. Přičichne si k nim, sladkost se setkává s hořkostí, jemnost se setkává se sílou. Osvětlení je v místech trošku tlumené, možná, ale jenom to přidává na příjemnosti.

Následně za sebou uslyší hluboký hlas, Louis zakňučí a povyskočí tak o dvě police výše.

„Excusez-moi, monsieur, le magasin est fermé…“ /„Omlouvám se, pane, ale obchod je zavřený…“/

Louis nemá tušení, co říká, ale rychle se otočí, aby se podíval na osobu, a, oh.

Je to kluk. Velmi vysoký a štíhlý a dobře vypracovaný kluk, ale stejně. Je na něm něco dětinského na jeho rysech. Jeho kudrnaté, brunet vlasy, které visí nad jeho zelenýma a širokýma očima, ďolíčky které jsou čistě viditelné v jeho tvářích, způsobeny omluvným úsměvem na jeho plných rtech, rty příliš velké pro jeho tvář. V jeho vlasech leží barevný věneček. Vůbec nevypadá jako majitel toho hlasu, co Louis slyšel; chraplavý a hluboký.

i can feel it when we kissKde žijí příběhy. Začni objevovat