She is my soulmate

*1*

                                                                                     NOVÝ DOMOV

Každý zná to ráno, kdy se sebou můžete udělat úplně cokoliv budete chtít. A stejně budete vypadat blbě. Ať si oblečete co chcete. Ať si učešete co chcete. Nic nepomůže. Jo a zrovna tenhle den mám dnes i já. Zrovna dneska, kdy odjíždíme do našeho nového domu. Moje máma by mi na to řekla:. Jak se říká nový dům, nový život, nový začátek. A doufám, že dnešní den bude pokračovat lépe než začal.

Já jsem se vlastně ani stěhovat nechtěla. Měla jsem spoustu kamarádů, spoustu nádherných zážitků. A rozhodně jsem to nechtěla teď všechno ztratit jenom kvůli tomu,že tátu přeřadili v práci. Jenomže co jsem mohla dělat. Neexistoval žádný způsob jak zůstat tam, kde jsem chtěla být ani by to moji úžasní rodiče povolili. Takže mi nezbývalo nic jiného než nasednout do naší černé Hondy CR- V a odjet.

,"Mae!? Odjíždíme!" zakřičela mamka ze zpod schodů.

Pomalu jsem vyšla z pokoje, teda tam kde dříve býval můj pokoj. Teď tam už z mého pokoje nezbylo skoro vůbec nic.Pokračovala jsem celým domem a vydala se přímo k autu. Táta s mámou už tam seděli a o něčem horlivě diskutovali. Vypadalo to trochu jakoby se i hádali. Sedla jsem do auta s prásknutí dveří a tím jejich rozhovor utnula.

"Kde je Annie?" zeptala jsem se abych prolomila ticho, které hned potom nastalo.

" Já nevím kde zase je, tvá matka pro ni šla. Měla by každou chvíli přijít" řekl otec unaveně a mnul si u toho čelo.

"No já jen, že jste chtěli vyjet přesně v 12:00" dodala jsem podrážděně. Mě honili jakoby vypukla apokalypsa, kdybych nepřišla včas. A já přitom nejsem ta na koho se čeká.

"Ještě ty s tím začínej Mae" řekla mamka.

Vzápětí do auta nastoupila Annie a mohli jsme konečně vyjet. Tak nějak automaticky jsem si nasadila sluchátka a zahleděla jsem se na mizící krajinu kolem nás. Popravdě jsem náš nový dům ještě ani neviděla. Pořád jsem doufala, že si to rozmyslí a nakonec zůstaneme. No, ale jak vidíte nic se nezměnilo a já jsem na cestě do.... Kam že se to stěhujeme?

" A kam se to vlastně stěhujeme?" nadhodila jsem přemýšlivě

"U jsem ti to říkala několikrát" odbyla mě mamka

Brighton? Brightan? Bri..." přemýšlela jsem na hlas

"To co myslíš je Bristol ovšem tam nakonec nejedeme. Táta to popletl. Omylem si prohodil správu s kolegou. Jedeme do Oxfordu" skočila mi do řeči Annie

"I tak je to míle daleko od Manchesteru, nemůžeme se třeba ještě vrátit?" zeptala jsem se spíš jen tak mimochodem.

Věděla jsem přesně co mi řeknou. Annie kolikrát už jsme ti vysvětlovali proč odjíždíme, nemůžeš to už konečně vzít a přestat s tím všechny otravovat? Slyšela jsem to od nich už nejmíň 10x. Táta si však jen povzdechl a dál to neřešili. Moje oči mě začínaly trochu pálet a písničky znějící mi v uších jsem přestávala vnímat. Hlava mi sklouzla na okýnko a hudba se pomalu vytrácela.

Procházela jsem loukou a mířila přímo k lesu. Venku bylo tak 10 cm sněhu a bylo slyšet, jak mi lehce křupe pod nohami. Došla jsem až k rybníku kde jsem zahlédla Jamese jak sedí opřený o strom.

"Jamesi!?" zakřičela jsem na něj a on lehce zdvihl hlavu. Jakmile mě zahlédl na tváři se mu rozzářil obrovský úsměv.

" Mae, co tu dělá?" zeptal se stále s úsměvem. Prohlédl si mě od hlavy a k patě.