Ovčák

08-02-1944/5

"Otec dezertér, matka protestantka a dcera.. ta se taky moc nepovedla." hučel si pro sebe hlas ředitele školy. Nacházel se v malé místnůstce jednoho z pražských gymnazií a opravoval slohové práce z němčiny. Oči už mu padali únavou, ale on nechtěl jen tak skončit v rozdělané práci, navíc co doma nic skvělého nečekalo.

Minuty plynuli a každou chvílí se na hromádce objevila nová práce a přiděleným hodnocením. Nedopadalo to moc dobře, ale přece se tam sem tam mihlo i dobré hodnocení. Teď se ale musel zastavit, když uviděl práci Alice Schröder. Rudá písmena zářila na papíře jako skvrny od krve. Jinak čistě bílí papíry ale pokrývalo pouze pár vět. Rudě "Můj boj" a pod tím báseň o odboji v ruštině.

Ředitel tu dívku doslova nesnášel, hlavně proto, že i přes svoje výstřednosti se na prestižním gymnáziu dokázala udržet. Jak tak jinak,když stačilo před komisí říct "Guten Morgen, mein Name ist Alice Schröder.". Teď už ale nastal konec.

- - - - - - - - - - - - - - - 

Týden na to dostala Alice dopis o vyloučení ze školy, tentokrát se ani ředitel nezabýval předvoláním před sbor. Chtěl jí už mít z krku, což se mu skutečně podařilo. Dívka neměla jinou možnost a musela se přestěhovat na venkov do svého rodného domu. Internát už pro ní, jako pro nestudenta byl zapovězený. Na nějaké jiné studium neměla nervy, navíc stejně chodila do školy jenom kvůli své rodině, která teď byla ale bůhví kde.

Jejím rodištěm byli Kostomlaty, tedy přesněji Nymburk, kde se ani ne před osmnácti lety narodila. Ne, skutečně nebyla němka, ale její otec byl. Byl to německý plukovník  a určitou dobu působil pod Reinhardem Heydrichem. Jakmile, ale na něj byl spáchán atentát a začali naprosto vyhrocené německé situace, rozhodl se dezertovat a díky českému odboji se nějakým zázrakem dokázal dostat do Ruska. A jeho žena, ta jím naprosto opovrhla. Věřila v třetí říši a také to dávala dost značně najevo, ale naneštěstí byla zastřelena. Hold není zrovna nejlepší práskat svoje známé Gestapu.

A tak Alice zůstala sama. Díky svým výborným výsledkům ve studiu a ocenění v oboru chemie, si zažádala o zplnoletnění. Sice se jednalo o necelý rok, ale přesto se to velmi hodilo. No, a nakonec se dostala až sem do malého domku se zeleninovým záhonem a sadem. Vedle domku ohrádka se slepicema a už dost zničená plechová střecha, kterou musela za pomoci lidí ze vsi opravovat téměř po každé bouřce.

Sice to nebyl život, po kterém by toužila, ale v tuhle dobu nepřicházelo ani nic jiného v úvahu. Všechny vysoké školy byli podpláceny a ke studiu, byli připuštěni pouze studenti významných a nekonfliktních lidí. A právě z těchhle mazánků se potom stávali ti "studovaní" doktoři. Ti, kteří vám měli zachránit život. Ti, co se za vás měli postavit při obvinění. Ti, co se stali řediteli firem. Ti, co nemají ani páru o reálném životě.

Tak přesně z takových lidí jí bylo na zvracení a to ani na vysokou ještě nechodila. Vždy se setkala s někým, kdo si pětkrát přečetl Mein Kampf a potom rozdával rady všude kolem sebe. A nebyli to pouze studenti. Celý školský systém byl takhle zanesený. Je to jako kdyby jste do knihovny přinesly červotoče a nechali ho si pochutnávat.

 Vyšli jsoutě tři vlastenci,
to s motykami,
vykopávat českou duši
z německé jámy.  (K.H.B.)

Alice hodnou chvíli jen stála u poštovní schránky a dívala se přes ulici a dům paní Novotné. Už skoro zažloutlá omítka. Zatlučená okna. Zarostlé schodiště. Co rok, vesnici opouštěli další lidé, ale kam šli, to jest otázka. Kéž by i na ní znala odpověď .. Kam jít..

Nakonec nezbylo nic jiného, než se otočit. Venku byl ten špatný svět, i když mnohdy to ani vevnitř nebylo o nic lepší. Pořád tu, ale byla jakási možnost na klid. Na klid od všeho zhnilého mezi lidmi, od všech nešvarů a zrůdností, co se děli za ostnatými dráty.

- - - - - - - - - - - - - - - - 

A potom nakonec konečně přijde ta chvíle na kterou všichni čekali. Rudá armáda osvobozuje Berlín a Češi, kteří ještě donedávna souhlasili s okupací se najednou staví na správnou stranu. Demonstrace a shromažďování jsou na každém rohu. Oslavy propukají i v těch nejmenších vesničkách. Život konečně vypadá o něco růžovější.

Ale ani to nevydrží dlouho. V každém Čechovi se vzedme ta malá část duše a boj o svůj národ. Nehledí se na nikoho. Všichni ze Sudet je musejí okamžitě opustit, kdokoli kdo je nějak spojen s Německem musí opustit Československo, každý kdo nějak moc připomíná němce zkrátka musí pryč.

Byl to jeden z jarních dnů. Lidi ještě stále neopouštěla jakási radost z konce války. Všude se válely různé transparenty a české vlajky. Ale i přesto bylo ve vesnici nepříjemné ticho. Sedm hodin ráno. Většina ještě vyspávala, ale to se nedalo říci a muži s brejličkami na špičce nosu. Vojenská uniforma  a v ruce desky s tabulkami. Chodil od dmu k domu a zkoumal a zapisoval si příslušná jména. Bylo to tak automatické, vždy se zastavil, schránka, záznam do notesu, číslo domu, odškrtnout.

Alice ho s hrnkem čaje sledoval přes malé okno v podkroví a znepokojivě se dívala na onoho muže. Nevěstilo to nic dobrého, a taky že skutečně. Ani ne za dva týdny jí přišel dopis od Zemského národního výboru. Ve předu označen razítkem.

Příkaz o okamžitém vystěhování z Československé republiky.

°°Chtěla bych jenom říct, že tady sice píšu o druhé světové válce, ale v určitých věcech nebudu úplně přesná a ani nechci. Je to smyšlený příběh, takže to nemusí být zasazeno přesně do historie, i když se o to trochu snažím, dost možná najdete historické chyby. Ale berte to tak že je to většinou schválně. Díky.°°