Potomci

Prolog

Ostré světlo pouličních lamp problikávalo za špinavými okny. Hlučný motor otřásal celým vozem zatímco se zastavoval na špatně osvětlených zastávkách. Ženský hlas uměle ohlašoval názvy zastávek přičemž ho doprovázela vlezlá melodie. Seděl jsem na dvousedadle u okna a dýchal na sklo zahalujíce tak temné noční ulice bílým oparem. Světlo nad mou hlavou zhasínalo a občas tak i chvíli zůstalo. Tramvaj zastavila, kovové dveře se výjimečně otevřely a po zablácených schodech vešly tři osoby nesoucí sebou noční chlad. S hlavou opřenou o okno jsem je nenápadně pozoroval.

Dva spíš chlapci než muži a drobná dívka sotva plnoletí se posadili na sedadla několik řad přede mnou. Mluvili tiše, zdvořile a celkově přiměřeně k pozdní hodině. Chlapci seděli vedle sebe zatímco dívka k nim byla otočená z dalšího sedadla a šeptala jakási nejasná slova. V jejím pravém oku se zalesklo pouliční světlo. Dívala se mým směrem. Celou dobu jsem cítil její pohled na své tváři. Měla značnou výhodu, protože na rozdíl ode mně mohla vidět mou tvář. Posadili se přesně tak, aby byli pod prasklou žárovkou. Upravil jsem si triko s černým potiskem lva a pokoušel se působit nenápadně.

Další zastávka. Vůz zastavil, ale dveře se neotevřely nebyl k tomu důvod, protože zastávka před starým divadlem byla naprosto prázdná. Dívka stejně jako já na chvíli pohlédla na dveře a pak svůj pohled opět obrátila na mě. Pořád dokola šeptala tichá slůvka. Věděl jsem, že jsou stejná, ale nedokázal jsem je k ničemu přiřadit. Moje noční jízda městem se mi přestávala líbit. Tramvaj se opět rozjela. Chlapci seděli spořádaně, ani jeden z nich nedělal zbytečné pohyby a ruce měli složené v klíně. Jejich společnice si klekla na svou sedačku a opřela se pažemi o ramena jednoho chlapce. Kdyby nebyla tak vysoko tak bych řekl, že ho chce políbit, ale takhle to vypadalo pouze jako signál. Vrzání technického zázraku doplnil zvuk trhání papíru.

Vzduch naplnila kovová vůně. Před očima se mi zatmělo, pak se přiřítila vlna krve zaplavující mou mysl. Hleděl jsem pořád na stejné místo, pořád na stejnou dívku, ale mezi námi už nebylo jen to tajemno noci. Chlapec na její signál musel otevřít nějaký balík. To by vysvětlovalo to trhnutí. Už neexistovalo nic jen ta krev kterou mi přinesli. Už neexistovalo nic, jen jejich tep třesoucí se strachem. Jazykem jsem přejel po suchých rtech. Touha vyrazit po kořisti se zdála neskonalá, ale přeci mě jen něco drželo zpátky.

"Měla jsem pravdu," ozval se dívčin hlas zlomeně. Cítil jsem ve vzduchu její pot, bála se nejvíc ze všech tří.

Tramvaj zastavila. S dívkou to trhlo, až málem spadla na zem. Můj obličej sjel ze skleněného polštáře. Na chvíli jsem se vymanil z transu. Cosi vzadu v mé hlavě, to co mě do té doby drželo po mně křičelo jednoduchý rozkaz. Zmiz z té tramvaje!

Poručil jsem svým nohám aby se zvedly a odnesly mě z vozidla, zatímco se můj zrak snažil soustředit na všechno krom toho co jsem zrovna potřeboval. Dveře se jako mávnutím kouzelného proutku otevřely ještě dřív, než jsem k nim došel. Skoro bezvládně jsem se skácel na zem. Ruce zapřené do asfaltu a hlasité oddychování muselo vypadat komicky. Na místě druhých dveří tramvaje dopadly těžké boty na chodník následované druhýma a nakonec dívčinýma. Pořád mě to něco drželo.

"Měla," řekl jeden z chlapců. Vzhlédl jsem, abych spatřil tři děti jak nejistě stojí pár kroků ode mne a čekají na moji další reakci. Konečně jsem viděl jejich tváře. Chlapci v černých kožených kabátech s botami s kovanou špičkou a šátkem kolem krku, jako by jim mohl nějak pomoct proti tomu co lovili. Ten napravo, svíraje papírový sáček s nepatrně menší postavou měl blond vlasy střižené do armádního stylu zatímco ten druhý s dlouhými hnědými vlasy nevypadal zrovna . Dívka stála mezi nimi s rukama v kapsách volné mikiny a v přespříliš krátkých šortkách. Na tváři měla pravděpodobně krví namalované nějaké značky částečně překrývané dlouhou blonďatou ofinou.