weekend job

1

Mladý modrooký klučina se bleskovou rychlostí oblékl a ještě než vyběhl navlékl si svou milovanou beanie. Co on by bez ní dělal?  Nejspíše by si pořídil jinou. Neměl totiž rád když mu ranní vítr pocuchával jeho upravené vlasy. Což vlastně bylo jedno, protože mu je beanie vždy zničila.

Zaběhl za roh ulice a už se blížil k prodejně kde měl brigádu. Měl to tam rád. Všude byly samé starožitnosti a když se nudil jednoduše si cvakal pohádky na psacím stroji. V uších mu pořád zní ten krásný zvuk. Jeho oblíbená starožitnost byla veliká bedna ozdobená těmi nejkrásnějšími malbami. Pak tu byla kniha na kterou měl zakázáno šahat i kdyby měl umřít. Starý majitel ho vždy varoval. Ale něco neuvěřitelného ho k tomu táhlo. Ta temnota, co byla okolo ní, nebo možná to kouzlo když uděláte něco co nesmíte. Ale kdo ví? Ani sám Louis to neví. Vlastně na zemi není živáčka, co to ví. A tady jsou ta slova. Na zemi. Na zemi možná ne, ale jinde ano. Louis si nasadil černou jmenovku s bílými písmeny, které tvořily jeho jméno. Opřel se o pult a vyčkával, než přijde první zákazník. Ve dne se to tu hemžilo lidmi. No aby ne, byl to nejznámější obchod z celého okolí. Chodili sem lidé všeho druhu a všeho věku. Jednou tu dokonce byla pětiletá holčička, ta si domů odnesla porcelánovou panenku, které se Louis tak moc bál. Vždy na něj upírala své velké modré oči. Měl podezření, že byla živá a dokonce na něj mrkla! Neumíte si představit jeho radost když zmizela. Jen doufá, že je ta roztomilá holčička stále živa a zdráva. Ale teď brzy ráno, když zvědavé duše ještě spaly, byl obchod strašidelný. Rozvrzaný nábytek, tmou zalité místnosti, marionety s kterými hýbal vítr nebo dokonce jen paprsky měsíce v něm dokázaly probudit pocit strachu. Dnes ale ne. Dnes všechna jeho pozornost padla na otevřenou knihu. Takže on na ní šahat nesmí a majitel si jí tu klidně čte! V duchu nadával. Až příliš ho to štvalo. Došel ke knize a prudce jí zavřel. Byl tak naštvaný, že ani nechtěl vědět o čem kniha je. Sedl si zpátky za svůj pultík a vyndal mobil z kapsy. Mohl děkovat bohu, že tu je funkční wifi. Najel na chat se svým kamarádem Niallem. Sice byly dvě hodiny ráno. Ale Niall to musel pochopit, Louis je přece naštvaný!

Po dlouhém psaním s Niallem přišel do obchodu muž. Byly tři hodiny ráno. Jeho šedivé vlasy mu padaly do očí. Louis ho ihned poznal. ,,Dobrý den pan Smithe!" zvolal vesele z opuštění samoty. Jack, to je mužovo jméno, se usmál a pozdrav opětoval. ,,To vy jste si pročítal tu knihu?" ozval se po chvíli Louis. ,,Dítě zlatý, co tě to napadá. Myslíš, že na ní máš zákaz jen tak? Ani já se jí neodvážím otevřít, natož přečíst." usmál se muž, ale vzápětí zvážněl. ,,Byla snad otevřená?" Louis zběsile zakroutil hlavou na znak nesouhlasu. Ano lhal, ale co by taková blbá kniha jako je tato mohla způsobit? Maximálně tak ukolébání do spánku. Byla tlustá tak, že byste při první stránce usli. Muž si oddychl a vysvětlil Louisovi jeho náhlý příchod. Ten se zamračil když zjistil, že tu bude opět sám.

Zavrzaly dveře a Louise opět objala samota. Kdyby tu aspoň bylo více světla, ne jediný zdroj byla žárovka uprostřed místnosti. Louise ochladil slabý vítr, což bylo divné když všude bylo zavřeno. Ale Louisovi to přeci jen nedalo. Rozešel se ke dveřím a zkontroloval jejich zaklapnutí. Byli zavřené. Louis se s protočením očí otočil. Jeho nebojácná stránka však padla, když žárovka zhasla a místnost pohltila tma. Opět uslyšel zašeptání. Tentokrát však mnohem blíže než obvykle. Rychle zabloudil rukou do kapsy. Chtělo se mu brečet když zjistil, že mobil nechal položený na stole. ,,J-je tu někdo? Prosím, pokud si nechcete nic koupit, měli byste odejít." řekl s nadějí, že to je jen obyčejný zákazník. Uslyšel ránu ani ne dva metry od něj. Udělal to, co mu přišlo nejlepší. Sedl si na zem a nohy si přitáhl k čelu. Omotal okolo nich ruce a trhaně se nadechl. Zády se tiskl na prosklenou stěnu. Jeho drobné tělíčko se začalo třást. Seděl a modlil se aby ještě dnešek přežil. V místnosti se najednou opět rozsvítilo. Bál se zvednout pohled. Chtěl tam sedět a stát se onou prosklenou stěnou. Opatrně zvedl pohled. Rozpačitě se rozhlédl po místnosti. Zastavil se až na postavě muže. Stál tam krátko vlasý muž s mírně nakloněnou hlavou a ďábelským úsměvem. Měl na sobě černé roztrhané oblečení a jeho boty se spíše podobaly dámským než pánským. ,,C-co tu chcete?" zeptal se uplakaně Louis. Muž se jen zasmál a přistoupil blíže. Louis si přál umět chodit skrze stěny. ,,Nepřibližujte se!" zvolal hrdinsky mladík. Černooký muž však udělala úplný opak. Přiblížil se k vystrašenému brunetovi ještě blíže.

Několik minut tam jen stáli, dívali se na sebe a Louis se strachy klepal. Po chvíli si muž přidřepl k Louisovi a něžně se usmál. Pohladil Louise po lícní kosti. Na chvíli Louis uvěřil, že je to hodné stvoření, tedy než ho tvrdě chytil za čelist a zmáčkl jí tak, že byl nucen našpulit rty. Slzy mu začaly téct. Bál se toho muže. Bál se, co vše mu udělá.