Nový rok a s ním i nové momenty, zážitky, zkušenosti, lidi...
Co čeká Troye a Lexie? Jaké překážky jim život nadělí a co dobrého jim přinese?
(Tento příběh navazuje na předešlý World of Words a odehrává se v roce 2017)
Od začátku jsme plánovali, že bude první "díl" a poté bude pokračování. Nebudeme sbíhat do zbytečných detailů a rovnou se do toho pustíme.
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
——————–NOVÝ ROK——————– Vrátili jsme se zpátky z NYC a já pořád nemohla uvěřit tomu, že jsem tam byla. Oslavila jsem tam Vánoce a Nový rok, co víc bych si mohla přát.
Návrat do reality byl trochu těžší. Atmosféra, která mi tvořila každý den úsměv na tváři zůstala na letišti JFK a zpátky do Prahy jsem se vracela s nervozitou a nejistotou. Ani jsem vlastně nevěděla proč. Návrat zpátky znamenal také to, že se musím vrátit do toho každodenního stereotypu a nic nového mě nečeká. To jsem ale nevěděla, co pro mě tenhle rok měl připraveného.
*KVĚTEN 2017* „Za chvíli se nám blíží čtvrté čtvrtletí. Doporučuji Vám se pořádně učit a připravit se na všechny testy.“ Seděla jsem v naší třídě a třídní nám na konci hodiny matematiky dávala přednášku o tom, jaká jsme strašná třída, že si na nás všichni stěžují, že děláme blbosti atd..Já už ji dávno neposlouchala, hlavu jsem měla úplně někde jinde.
Bude to pátý měsíc, kdy jsme spolu naposledy mluvili. Už asi víte koho myslím, Andrewa. Naposledy to bylo, když mi přál šťastný nový rok. Nezmínil se ale, že on v tom novém roce nebude. Mé pokusy se ho snažit kontaktovat byly marné. Buď odpovídal jedním slovem a konverzace byla na bodu mrazu nebo mi dával zobrazeno, tak jsem se přestala snažit. Bolelo to a pořád bolí. Vidím, jak dává fotky s jednou holkou a jsou spolu šťastní, vypadá to tak. Nechci se mezi ně míchat, pokud je spokojený, tak jsem spokojená i já. Vždycky to tak bylo, šlo mi o jeho štěstí a zdraví. Akorát jsem si myslela, že to štěstí budu já ale ve výsledku se ukázalo, že jsem byla spíš ta, co ho trápila a táhla ke dnu.
„Lexie, je konec hodiny, jdeš na oběd nebo jedeš rovnou domů?“ zeptal se mě Troye, který stál naproti mně a snažil se upoutat moji pozornost. Musela jsem být duchem nepřítomná trochu delší dobu, protože když jsem se kolem sebe rozhlédla, tak třída byla prázdná až na nás dva.
„Pojedu domů, potřebuju se převléknout a pak mám sraz s Norou. Můžeš jít s námi jestli chceš.“ Probrala jsem se z transu a šla ke skříňkám, abych si mohla vzít věci. „To je dobrý, musím stejně dneska do práce..“ Řekl to takovým otráveným hlasem. Ne, že by ho práce nebavila, ale chápu, že v pátek by se nikomu nechtělo, když mohl být někde jinde. „Hele, tak si pak napíšeme a domluvíme se na víkend jo. Zvládni to v práci a budu na tebe myslet.“ „Určitě, užij si to s Norou a pozdravuj ji. Dlouho jsem ji neviděl.“ „Budu,“ rychle jsem ho objala a běžela na zastávku, abych stihla autobus.
Dala jsem si na hlavu kapuci od mikiny, na to, že byl květen tak bylo chladno a pořádně foukalo. Doběhla jsem autobus a jela směrem domů. Těšila jsem se na Noru, je to má nejlepší kamarádka ale vídám ji zřídka kdy. Teď se to zlepšilo ale předtím jsme se neviděli třeba tři, čtyři měsíce. Pořád to kamarádství ale fungovalo, to mě docela fascinuje. Přesto, že si našla kluka, chodí do práce, náročná škola, problémy doma, vždy si na mě najde čas a dokáže mě vyslechnout. Jako dneska.
