Harry Potter a Alternativy nenávisti

66. Duch Bradavic

„Chápu," řekl Harry, když se trochu vzpamatoval. „Takže, když se mě zeptají-"

„Nejspíš to poznají," vzal mu slovo Duch Bradavic. „Můžeš jim sdělit, že jsi vykonal, co jsi zamýšlel."

„Jasně. Tedy, jistě," opravil se rychle Harry. V duchu se okřiknul, že se musí vyjadřovat trochu kultivovaněji než jako při rozhovoru se svým strýcem. Severus... „Můj strýc mi hodně pomáhá," odvážil se Harry znovu promluvit. „Pokud by šlo o něco vážného, možná bych jen jemu mohl naznačit-"

„Profesor Severus Snape," zopakoval Duch Bradavic zamyšleně. „Čekal jsem to. Jak jsem již říkal, sleduji tě. A i jej. A s politováním ti musím sdělit, že ani on k tobě není naprosto upřímný. K této výměně nemohu svolit. Pokud on v tebe stoprocentně nevěří, nemohu věřit ani já jemu." Harry měl pocit, jako by ho někdo právě polil ledovou vodou. „A to ani nemluvím o jeho přístupu zde v Komnatě, kdy jsi mu o svých plánech s mým hledáním minulý rok řekl. Jeho ignorace v této otázce nehraje v jeho prospěch."

„Není ke mně upřímný?" zeptal se Harry muže zmateně. Nic jiného ho v tuto chvíli nezajímalo.

„Tvůj slib. Co zde bude řečeno, zůstane v této Komnatě, pokud nesvolím jinak."

„Přísahám," pronesl Harry spěšně.

„Polož levou ruku na Kámen Přísahy a zopakuj, co jsem ti řekl." Harry tedy přistoupil znovu ke kameni, na něj položil svou ruku a řekl:

„Slibuji, že co zde bude řečeno, zůstane v této Komnatě, pokud nesvolíte jinak." Vzduch kolem Harryho se zavířil, a jak rychle přišel, tak zase odešel. Raději se ani neptal, co by se stalo, pokud by svůj slib porušil, protože teď ho především zajímalo, co myslel tím, že k němu Severus není upřímný. „Jak ke mně není profesor Snape upřímný?" položil Harry znovu tu otázku nahlas. Duch Bradavic si ho znovu pečlivě prohlédl.

„Čeká nás dlouhý rozhovor. Neposadíme se?" zeptal se ho a v tu chvíli se naproti sobě objevila dvě pohodlná křesla. Kámen Přísahy byl přesně mezi nimi. Harry tu nabídku vděčně přijal a do jednoho z křesel se posadil. „Těší mne, že jsi konečně přišel," začal úplně z jiného konce muž na jeho druhé straně.

„Omlouvám se, že mi to trvalo tak dlouho," dokázal ze sebe Harry vydat jakousi omluvu. „Vím, že jsem byl blízko. A o to víc mne mrzí, jak to celé dopadlo," vzpomínal opět na svůj výlet do Londýna a na smrt chlapce a jeho otce, kterou svým jednáním zavinil.

„Pochopitelně jsem nemohl nevidět tvé snažení. A když za mnou Mistr Fidelius jednoho dne přišel s tím, že jej žádáš o pomoc, byl jsem vděčný jeho myšlence, že ti napoví. Byl jsi už jednou blízko, takže to nebylo těžké rozhodnutí."

„Byl tady za vámi?" zeptal se ho Harry překvapeně. „A kdy?"

„Ten den, co ti ve své zvěromágské podobě předal ten dopis." To si Harry moc dobře pamatoval.

„Tak proč mi to neřekl rovnou? Mohlo – mohli -" Harrymu selhal hlas. Mohli být ti dva ještě naživu, chtěl říct. Nejednou ho to napadlo a měl kvůli tomu na Fideliuse vztek. Věděl dobře, že neoprávněný.

„Tvé obviňování není na místě. Ani Mistra Fideliuse ani sebe samého. Mistr Fidelius byl tak laskav, že svolil k tomu se s tebou sejít. Za jakých okolností, to už bylo v jeho rukou. A smrt těch dvou mudlů, kteří se do vašich plánů přimíchali, je sice nešťastná, ale bohužel není jistě ani první ani poslední. Mohli zemřít v tu samou dobu kdekoliv jinde. Nelze se vinit za jejich smrt. V tvém případě to ani není žádoucí." Harry zatřepal nechápavě hlavou.