The Others

počátek

Tak a je to tu zase. Sedím a čekám, čekám na to co asi již ani nepřijde. Stejně, jako mě opustilo štěstí tak i má víra a síla zůstat s chladnou hlavu se spolu se slazama vzdaluje z mého dohledu. Přemýšlím a přesto je má mysl prázdná ... Prázdná a zároveň plná k prasknutí ... Cítím se zvláště, cítím úlevu, bolest a zmatek v jednom. Netuším co se to se mnou děje, takto se cítím již posledních asi pět měsíců. Poletující ptáci si pomalu sedají a s jejich dopadem se vymrštím a zvedám z posedu. Zahalím se do kapuce od mého kabátu v barvě havraní černé a zrychluji tempo do blízkého lesa. "Už zase" zamumlám si s třesoucím se hlasem a pozoruji jak se tráva míhá pod mími kroky.  Podívám se do stran a jako sklo tříštící se o zem - chcete-li ostře, čistě a tvrdě - si uvědomuji realitu. Slzy stíram tmavým rukávem, při pohledu na ty dva. Leželi na sobě a drželi se za ruce. To ovšem nebylo jediné, před čím jsem utíkala. Utíkala jsem před sebou a ani nevím proč. Asi nebude tajemstvím, že to bylo více, než obtížné. Už jsem skoro u lesa. Pomyslela jsem si a ještě více přidala do kroku. Utíkala jsem lesem a snažila se co nejvíce zahalit ... každou mou část. Cítila jsem jak se mé tělo mění. "Co se mi to děje ?! ". Už jsem dost daleko. Prolétlo mi hlavou. Ohlédla jsem se do všech stran, abych se ujistila, že jsem světu zmizela z dohledu. "ÁÁÁ" vykřikla jsem bolestí a spadla tvrdě na kolena. Sundala si kapuci a rozepla v bolesti s prsty naplněnými křečí knoflíky od kabátu a pohodila jej na zem. " Do háje, kurva! " ulevila jsem si a chytla se za břicho. Povolila jsem vší silou zavřené oči a otevřela je. "Co to sakra ?!! " vykřikla jsem a spadla z pokleku na záda. Viděla jsem své ruce. Žíly mi zmodraly do tyrkysově modré a cítila jsem, jak se i mé oči začali měnit.  "proboha co to je ?! Co se mi to děje?? "