A tak tu sedím. Moje tělo jako bez duše se třese na zídce vedle mého domu. Co jsem to zase udělala? Nikdy jsem si nedokázala představit, že bych mohla dopadnout takto. Ale přeci jen se to stalo. Moje kravina? Moje chyby? Nebo snad celá já?
Vždycky jsem chtěla aby lidé kteří pro mě hodně znamenají byli šťastný. Co když jsem si ale neuvědomovala, že jim ubližuju? Snažím se být všude pro každého. Je to chyba? Asi ano.
Proto teď přemýšlím a sním nad tím, jaké by to bylo být opět v jeho obětí.
Vidět se v jeho očích.
Ubližuju i tobě?
I když jsem byla zvyklá na bolest, tak bolest na hrudi s bolestí ublížením druhým je ta nejhorší.
Všechno špatné bych strašně ráda vrátila zpátky. Kéž by to šlo. Kéž bych mohla udělat jiná rozhodnutí. Bohužel...
Zima mi způsobila zmrznutí slzných cestiček po mé tváři. Jak to bude pokračovat?
Všechno jakoby se točilo a v hlavě jen jeho jméno.
Vidíš to? Všechno mě ničí. Ale nejvíc to, že ti nejspíš neumím dát najevo ten neskutečně silný pocit který k tobě cítím. Dost možná se to asi ani dokázat nedá. Chci ale aby jsi to věděl. Tělo bez srdce nedokáže fungovat. Stejně jako já bez tebe.
Zamilovala jsem se do někoho kdo má nad hlavou svatozář. Ale co moje planoucí oči? Zasloužím si někoho tak dokonalého, když jsem nejspíše ničitel?
Miluju anděla, který si zaslouží zázraky, ale schytává leda tak zklamání od dívky, která ho nadevše miluje...
Zvedla jsem se, ale kolena se mi podlomila. Moje slzy začaly znova téct. Nejsem silná, né v této chvíli. I oči ve kterých plane oheň dokáží litovat svých činů. Dokáží si to uvědomit. Žiju jen pro jedno.
Můj oheň vyhasíná, ale jiný se tvoří. Ten, který mě hřeje u srdce.
Nikdy jsem nevěděla, že i Anděl dokáže způsobit takové vzplanutí ohně v mém srdci.
Podařilo se mi chytnout se hrany a pomalu jsem seskočila dolů. Odemkla jsem telefon, kde na mě čekala zpráva
,,Miluju tě."
Plamen v očích mi ožil, a já věděla, že nenechám nic ani nikoho mi zkazit nebo zničit to nejlepší mezi mnou a nim.
A to ani sebe.
Miluju, Děkuju.
