Delikvent- Děti ulice

1. Kdysi

Když mi bylo asi pět, museli jsme se s mamkou přestěhovat do ghetta v Metan city, tátu jsem nikdy nepoznal. Opustil nás, když máma byla v pátém měsíci. Nestál o mě a nechtěl mne. Tehdy bylo všechno ještě jakž takž v caiku, lituju že jsem si to neuvědomoval. Teď se mnou život táhne možná tak do prdele. Když mi bylo deset, zkusil jsem poprvý trávu. Už od osmi let jsem jel jednu cígu za druhou. V patnácti jsem měl podmínku a všechno mi bylo asi tak u prdele. Máma měla sama svejch problémů dost, takže na mne ji moc času nezbylo. Prachů bylo čím dál míň, dostávali jsme děsně malý dávky a všelijaký příspěvky, ale ani tak to nestačilo. Nabídky práce nebyly. Byly časy, kdy by máma vzala cokoliv jenom aby nás uživila, jenže to jsem si kdysi neuvědomoval. Ve dvanácti jsem začal tvořit sketche a když mi bylo čtrnáct, držel jsem poprvý barvy v ruce. Příbuzní z máminy strany se na nás vysraly, když zjistili, že je těhotná a ještě k tomu ani neví s kým. Teda aspoň říkala že to neví, možná chtěla jen někoho chránit, jestli jo, tak mi nikdy neřekla koho...
V šestnácti jsem udělal krok co mě asi odsoudil navždycky a který si nikdy nepřestanu vyčítat. Byli jsme na tom s prachama tak zle, že jsem si řek jednoho krásnýho dne dost. Sebral jsem se a šel, nebo spíš jsem se aspoň pokusil učořit něco z kasy mini obchůdku, který jsem navštěvoval vcelku často. Kámoše jsem donutil ať mě nechají jít samotného. Což byla asi největší chyba vůbec. Nelíbilo se jim to, ale nakonec to odkejvli. Doma jsem nic neřekl, nechtěl jsem přidělávat starosti. Jenže ta čamanka byla zákeřná svině a jenom co jsem tam vtrhnul, mě začla mlátit železnou násadou na koště. Fakt nemám šajna kde to vzala, ale železný to bylo. To jsem poznal fakt dokonale když mě s tim začala mydlit hlava nehlava. Dřív jsem hodněkrát čorkoval. Byli to vždycky nějaký sušenky nebo rohlik. Snad největší byla dvou litrovka Mattonky. Jenže nikdy jsem nikoho nepřepadal. Možná proto že jsem měl zkušenosti, mě tenkrát kámoši nechali, jaká škoda že jsem jim předtím taky neřekl jak to chcu udělat. Kdybych to byl udělal, na sto pro bych si vyslech jaká jsem piča a všechno by dopadlo jinak. Probral jsem se až na fízlech na jakési židličce za sklem. Samo sebou že jsem zapíral, jen škoda že já naivní kokot nevěděl, že jsou tam kamery. A o to to bylo horší. Strčili mě kamsi do nápraváku a tvrdnul jsem tam asi dva měsíce. Bylo to tam jak ve vězení, bez dozoru s tou mrdlou spláclou čepičkou jsem se nemohl jít ani vysrat! Beztak jsem nakonec zdrhnul. Ale abych vám tu zas nevykecal všechno, hezky si počkejte na to jak a proč a co bylo semnou dál. Mám pocit že ty detaily stojej snad za dost, nebo taky za hovno. Kdo ví? Pak jsem taky tu a tam někde něco vzal, ale když jsem dotoho opravdu spadnul, říkal jsem si že, je to konec. Naštěstí nebyl, ale to vám asi došlo, páč to bych to tu teď nepisal. Teď je mi dvacet osm a uvědomuju si věci, který jsem dříve bral jako naprostou samozřejmost nebo bez povšimnutí přehlížel. Za svoje pičoviny jsem draze zaplatil a snad se z nich i ponaučil, ale jak se říká, všechno zlé je k něčemu dobré. Díky pádům jsem poznal dva lidi kteří tu se mnou jsou už řekněme... přes dvanáct let?
To co se dělo mezi léty a v rozsahu dvanácti let, jak se tohle všechno zamotalo, posralo, ale i rozjasnilo ti neřeknu... a nebo vlastně jo. Zkus si tenhle shit počíst dál.
Ďako moc všem co mě pochcali, bez nich bych nevěděl komu věřit a asi bych nejtěžší chvíle ani neustál.

Tak jo! Snad se vám tahle podivnost bude líbit, je to zas něco jiného. Tahle kapitola byla jen taková úvodní, co by mohla třeba někoho nalákat. Nebo taky né ...  Děkuju všem co si to přečetli, okomentili a zahlasovali. Tahle kapitola byla i kratší z úvodních důvodů. Snad jsem vám moc neprozradila. Děkuju a zatím ahoj
Demo XD

PS: Omlouvám se že je Ďasó (hlavní hrdina příběhu) je jak dlaždič, ale vzhledem k tomu v jakém je to prostředí by bylo divný kdyby nebyl. Snad se chápem.

Poděkování za korekt patří Spishovatel