The Dulce

I

„Tudy prosím," ukázal pan Schneider na malé golfové vozítko. S udivením jsem se posadil a sledoval jak i on obchází a nasedá na místo řidiče. Vyjeli jsme po úzké prašné cestě směrem k základně. Mírně zvedl hlas, aby přehlušil zvuk motoru a skřípajícího písku pod koly a pokračoval: „Naše základna se specializuje na výzkum lidské DNA a jeho vlastnosti. Vaším úkolem bude pouze jakési papírování a dohlížení na provoz, co se týče té papírové stránky, ale více vám sdělí až plukovník." 
Souhlasně jsem kývl hlavou a dál s užíval výhled na okolní krajinu. Na půl sedmé ráno bylo dost teplo. Pohledem jsem se zase přemístil na cestu a sledoval, jak se blížíme k malé plechové budce. Pan Schneider mě odvedl dovnitř a předal jiným velitelům, kteří mě odvedli až do kanceláře plukovníka. Marně jsem na dveřích hledal jmenovku, abych ho měl jak oslovovat. Na dveřích viselo pouze velké černé X. 
„Dáte si kávu nebo čaj?" zdvořile se zeptal ihned po pozdravu. 
„Kávu, děkuji." Mávl rukou na asistentku a ta ihned odběhla pro kávu pro nás oba.  Měl jsem čas prohlédnout si kancelář. Velká, tmavě zařízená místnost, které dominoval mohutný dřevěný psací stůl. Odhadoval bych to na nějaký druh dubu. Zelené závěsy na okně byly staženy na stranu a odhalovaly tak výhled na jižní stranu kopce a na krajinu Nového Mexika. Ten výhled jsem mu upřímně záviděl. Než jsem se stihl pořádně pokochat, přicupitala blonďatá asistentka a nesla s sebou i dvě kávy. Jednu s milým úsměvem položila přede mne, druhou  před plukovníka. Kývl na ni a ona zase odcupitala pryč. 
„Takže... Vaší náplní práce, jak vám již Schneider pověděl, bude pouze a čistě papírování. Starost o chod laboratoří pouze z papírové stránky. Daně, kontrola výdajů a příjmů, kontrola výplat zaměstnancům. Chápete?" V tichosti jsem jen na souhlas pokýval hlavou a čekal, co bude dál. 
 „Taky je nesmírně nutná mlčenlivost," zvedl se a odešel k šuplíkům, odkud za hlasitého mumlání vytáhl složku papírů, ze kterých jeden položil na stůl, „Smlouva o mlčenlivosti." vysvětlil.  „Nebudete o věcech, které se dočtete v papírech, nikomu vyprávět, stejně tak nebude strkat nos do záležitostí, do kterých vám nic není." 
„Rozumím," odsouhlasil jsem a přijal pero, které mi podával na podpis smlouvy. Rychle jsem se na vyznačenou čáru podepsal a papír mu podsunul zpět. Jako milý člověk tedy nevypadá. Podpis si zkontroloval a založil zpět, tentokrát ale o šuplík níž. Dalších dvacet minut se mnou probíral, jak musím všechno držet v tajnosti. Schůzka, která se mi zdála jako věčnost, ukončil formálním podáním ruky a poslal mě se zabydlet do své kanceláře. Byl jsem odveden na pracoviště, úroveň tři, o dvě podlaží níž než plukovník. Pociťoval jsem v nižších patrech vyšší teplotu, ale připisoval jsem to působení zemského povrchu, když jsem se nacházel skoro deset metrů pod ním. 

Má kancelář vypadala zcela obyčejně. Krémové stěny, nízký hrubý koberec, nepříjemné studené osvícení a spousta šuplíků, šuplíčků, skříněk a poliček. Chviličku po mě se ve dveřích opět zjevila plukovníkova asistentka, tentokrát s menší krabicí plnou složek a papírků. Pan plukovník mi posílá rozkazy. Vše jsem s díky přijal a pustil jsem se do prohrabování se poznámkami, smlouvami a fakturami. Údajně není nutno začínat s prací hned dnes. Dnešek a zítřek mi vyhradili na ubydlování se na základně, na třídění důležitostí a hlavně zajetí se do pracovních kolejí. A taky jsem toho náležitě využil. Kancelář jsem si značně zařídil dle mého vkusu, takže místo holých zdí všude straší nějaké rostlinky, květináčky a fotky rodiny.