Harry Potter a Alternativy nenávisti

59. Synovec vs. kmotřenec

„Ha-" Ani doříct jeho jméno ho nenechal.

„Nejde to!" vykřikl Harry nepříčetně. „Tys to koště zničil! Zničil jsi ho! Nejde spravit!"

„Uklidni se," požádal ho poklidně jeho strýc.

„Mám se uklidnit? Jak se mám asi uklidnit! Všechno jsi zničil! Všechno!"

„Opravíš ho-"

„O co myslíš, že jsem se teď pokoušel?! Ale nejde to! Je zničené! Prostě jsi ho zničil! Je ti – je ti to aspoň líto? Lituješ toho? Nebo jsi rád, že už mi po Siriusovi nezbylo vůbec nic?" vyprskl Harry naštvaně.

„Nevěděl jsem, že ho máš od něj," konstatoval Severus s pohledem upřeným na Harryho.

„Och, ale netvrdil jsi snad, že by tě to v tom nezastavilo?" Harry byl rozzuřený. Měl na něj takový vztek. Severus si povzdechl.

„Můžeme si promluvit v klidu a normálně? Dnes večer třeba?" navrhnul Severus vyrovnaně.

„Vůbec mi neodpovídáš na mé otázky! Snažíš se tomu vyhnout? Raději mluv teď, protože večer určitě nepřijdu, s tím nepočítej! Jestli si myslíš, že včerejškem jsi něčeho dosáhl, tak tě mohu ujistit, že vůbec ničeho! Neovládám Divokou magii! Neovládám! A-a-a ty to děláš všechno ještě horší-"

„A dost!" přerušil ho zvýšeným hlasem Severus. Teď už vypadal naštvaně i on.

„Jo, máš pravdu! Tohle totiž stačilo!" vykřikl Harry a třísknul zrcátkem o zem. Rozbil ho. Další. Zase.

Harry přerývaně oddychoval a díval se na to, co způsobil. Úplně zapomněl na to, že jsou tu s ním i Ron s Herminou, a když uslyšel, jak se za ním někdo pohnul, uvědomil si to. Lehce se třásl, když se k nim obracel, a zjistil, že na něj oba šokovaně hledí.

„Můžu... můžu ho přidat do sbírky," oznámil jim ironicky Harry s poukázáním na rozbité zrcátko. Nevěděl, proč to řekl, protože situace, ve které byl, mu nepřišla ani v nejmenším směšná. A podle tváří jeho přátel ani jim.

„Harry, je toho na tebe moc," přistoupila k němu Hermiona trochu blíž. „Musíš se trochu uvolnit, uklidnit. V tomhle stresu nezvládneš vůbec nic. Pomůžu ti." Harry to bral jako nabídku na sebrání střepů a píchlo ho u srdce, když si vzpomněl, že posledně to byl Severus, kdo mu takto tenkrát u Siriuse v pokoji pomáhal. A teď zničil zrcátko i od něj...

„Děkuji," zašeptal, když se svezl k zemi a začal střepy sbírat. Nebyl tak roztěkaný jako posledně, spíš se snažil na nic nemyslet. Jen... „Nemáš něco na ty střepy?" zeptal se potichu Hermiony. To už se ale vedle něj sklonil i Ron a začal mu také pomáhat. Hermiona mu podala ze své brašny malý hadrový pytlík.

„Já to udělám," vytáhla svou hůlkou, zakroužila s ní nad střepy, které se vznesly do vzduchu, a přemístila je do pytlíku.

„Hele, na Lektvary nemusíš, jestli tam nechceš," navrhnul mu Ron. „Mohli bychom si jít trochu zalítat, než budou Formule, co?" Harry si až teď uvědomil, že asi za půl hodiny jemu a Hermioně začíná hodina Pokročilých lektvarů. Podíval se na Hermionu a ta překvapivě mlčela a nic neříkala. Čekal přemlouvání, že na hodinu musí a podobné věci, ale ona na něj jen smutně koukala. Možná proto se tak rozhodl.

„Půjdu tam. A tohle si vezmu sebou," vstal s pytlíkem se střepy a dal ho k sobě do brašny. „Uvidíme se na Formulích."

„Myslíš, že je to vážně dobrý nápad? Abys tam šel? Právě jsi tady dost hlasitě křičel na Snapea. Na Snapea! Zabije tě," nechtěl Ron věřit tomu, že tam Harry vážně půjde. Harry jen pokrčil rameny. „No tak, i ty musíš vědět, že ta hodina bude peklo," obrátil se k Hermioně, aby mu dala za pravdu.