Petal rains (BSD oneshot)

Petal rains

Hanahaki je nemoc způsobena neopětovanou láskou. Nemocný kašle okvětní lístky či dokonce květy. Nemoc se dá zastavit dvěma způsoby - získáním lásky dané osob, či operací, která však společně s květy odstraní i city k dané osobě. Neléčená nemoc vede až ke smrti.

***

Každá myšlenka na něj mne bolela. Neustupující bolest v hrudi a nepříjemné drhnutí v hrdle. Něco mne nutilo kašlat a i přestože jsem na to byl zvyklý, něco se zdálo být špatně.
Každým dnem bolest rostla a já nedokázal vinit nikoho jiného, než onu jistou osobu.

Zkroucen bolestí jsem klesl na kolena a mé plíce si podmanil vtíravý záchvat kašle.
Z očí mi steklo pár nicnetušících slz a mé hrdlo hořelo stejně jako mé plíce.
S každým zakašláním jsem cítil cosi, co mne nutilo se téměř zajíkat, jakmile se to prodíralo mým krkem.
S třesoucím se tělem jsem pohlédl do svých dlaní. Rudé plátky okvětních lístku se jemně rozprostíraly po mých dlaních i zemi okolo mne a hluboce prosily o pozornost.

Byl to můj konec. Už nebylo cesty zpět.

Stiskl jsem květy jemně ve svých rukou a přiložil si je zoufale k srdci.

Jak se to vůbec mohlo stát?

Byl jsem znám jako bezcitný pes přístavní mafie... Neexistovalo zde ani pomyšlení na to, že bych vůbec dokázal kdy někoho milovat.

Avšak miloval jsem ho. Trvalo mi příliš dlouho, než jsem to sám sobě přiznal, avšak by to tak... Miloval jsem ho. Toho, jenž mě zachránil. Ten, jenž mě mnohokrát zlomil, ale dával mi též pocit naděje. Vzhlížel jsem k němu, obdivoval jsem ho, proklínal... a hlavně miloval.

Dazai Osamu.

Byl to Dazai-san pro nějž pršely nikým chtěné květy.

Já se jich však nemohl vzdát. Nemohl jsem se vzdát svého jediného smyslu života. Netoužil jsem po smrti, avšak myšlenka na života beze smyslu mne nutila se stát jejím oddaným příjemcem.

Žil jsem tímto způsobem dál. V mé mysli i hrudi nezastavitelná touha a žár. V těch dnech, blížících se ke konci, jsem jej měl ještě více na paměti. Nepřestal jsem jej sledovat a jen nechal červené lístky pomalu opouštět mé rty a usazovat se pod mýma nohama...
A téměř jsem se v nich topil.

Stál jsem blízko jeho domu a díval se do tmavých oken. S každým úderem mého srdce květiny prosily o jejich propuštění z mého těla a padnutí ke svým spojencům na studenou zem.

Jak moc by mnou pohrdal, kdyby mne viděl v tomto stavu?

Kdybych mohl v ten moment plakat, nad touto myšlenkou bych se jistě rozplakal, avšak nemohl jsem.
Jen má touha vidět ho ještě jednou předtím než zemřu, stále rostla, leč byla nesmyslná. Nenáviděl by mne, kdyby mne viděl takto, a to já nemohl dopustit...

Více okvětních lístků se prodralo mými rty a já se již déle nezvládl udržet na nohou. Zhroucený na zemi a neschopný pobrat dech, jsem jen toužil naposledy potkat jeho pohled.

,,Akutagawa-kun?!" ticho protnul překvapený hlas, který mi společně s kroky blížicí se ke mně, nahnaly strach.

Nikdy mne nesmí vidět ve stavu, v jakém jsem teď. Nikdy mne nesmí čistě nenávidět...!

,,Ah," zděšený vzdech opustil jeho rty, jakmile mne spatřil obklopeného květy. Na svou obranu jsem jen zvládl si zakrýt tvář dlaněmi a v bolesti propuknout v zoufalý pláč.

Byl jsem slabý, tak slabý, a on měl pravdu. Vždy viděl pravdu a nikdy se nemýlil. Je to tak?

,,Ryuunosuke."

Nejistě jsem odkryl dlaně nad nádherným zvukem, který se jemně dostal k mým uším. Slyšet ho vyslovovat mé jméno tímto způsobem, mne krátce donutilo pochybovat o krásných květech, které nám vítr vál kolem našich hlav.
Pár rukou si vzal mou vlhkou tvář do svého úchopu a jemný úsměv jejich majitele mne nelítostně údeřil do slabin.

,,Jsi tak strašně hloupý," vydechl s pohledem plným něhy, zanechávaje mne bez dechu. Zíral jsem do nádherných hnědých očí a pomalu cítil více kyslíku v mých plicích.

,,Miluji tě, Dazai-san!" zoufale jsem křikl, sahaje po jedné z jeho rukou stále spočívajících na mých tvářích. Nové slzy vlhčily jak mou tvář, tak i jeho dlaně, a já se nyní nedokázal přestat třást.

Drhnutí a tlak z mé hrdi však náhle vymizel. Úponky rostlin mizely z mé hrudi a pomalu mi dovolovaly dýchat, ačkoliv tu bylo ještě něco jiného, co mi nenadále nedovolilo se nadechnout.

Jeho rty.

Sladko-hořká chuť. Přesně taková jako byl Dazai-san sám. Polibky hluboké a tajemné, tak jako všechny ty věty, které mi za celý život věnoval. Pocity nádherné a jedinečné stejně jako jeho existence, která pro mne byla vším.

Přitáhl si mě blíže a já neváhal prohloubil polibek. Ruce jsem zoufale obmotal kolem jeho těla s rozhodnutím již nikdy se ho nepouštět.

,,Konečně sis to uvědomil... Já tebe taky. Vždy, Ryuu."

Pozn.:
Nedokázala jsem odolat a tak tu máme další DazAku (n///n). Tentokrát s tématem Hanahaki, které mě poslední dobou uchvátilo.

Momentalně mám na AO3 přečtené již všechny fanfikce na DazAku, takže jsem si musela zlepšit náladu napsáním tohoto krátkého díla T_T.
I need more of DazAku and DazAku needs more love :cc.