New life

4.

Pohled Am

Ve dveřích stála dívka asi v mém věku. Měla dlouhé hnědé vlasy a hnědé oči a byla vysoká asi jako já, možná trochu vyšší. „Ahoj, jsem Wanda Maximoff." představila se. „America Streatová." „Jsem tu, abych tě provedla po základně. Doufám, že nejdu nevhod." „Ne, vůbec." Tak jsme šly. 

Wanda mi ukázala nejdůležitější místa na základně. Je mi hodně sympatická a rozumíme si. Máme hodně společného. „Teď půjdeme do obývací místnosti. Tam tě seznámím s ostatními Avengers" Toho jsem se nejvíc bála. 

„Víš, Wando, já nejsem moc seznamovací typ. Vždycky jsem byla jiná než ostatní. Co když nezapadanu ani tady? „Neboj, sem zapadneš určitě." O tom dost pochybuji, ale dobře. Wanda otevřela dveře. 

Vevnitř si všichni povídali, ale jakmile jsme vešly, všichni ztichli. Přesně tenhle typ pozornosti nesnáším a raději jsem sklopila svůj pohled do země. Nevydržela bych se na ně dívat. „Chtěla bych vám představit Americu Streatovou." 

Sebrala jsem odvahu a podívala se po místnosti. Byli tam skoro všichni. Steve, Natasha, Tony, Bruce, Clint, Sam, Rhodey, Bucky, Pietro, počkat Pietro, nemá být mrtvý? Počkat, to on byl ten rychlík na chodbě. Stála jsem jako socha a koukala na něj. Asi si toho všiml a usmál se. To mě probudilo z tranzu. Tady mě už asi nic nepřekvapí. „Ahoj." řekla jsem a čekala na jejich reakci. Bylo to asi to nejstupidnější, co jsem mohla říct. Přišly jsme s Wandou blíž ke skupince lidí. 

„Nepůjdeme si něco zahrát?" navrhnul zničehonic Clint. „Co třeba flašku." řekl Tony. „Flašku ne. Mám dost zkušeností na to, abych to už nikdy nehrála." Zahleděla jsem se ke dveřím. „Na co se díváš Am." zeptala se mě Wanda. „Na nic. Jen přemýšlím kudy se jde do mého pokoje." „Dovedu tě tam jestli chceš." ozval se Pietro. Přikývla jsem. 

„Jsem rád, že tu je někdo, kdo nehraje flašku." řekl jakmile jsme vyšli z místnosti. „Viděla jsem, jak ji hráli ostatní a stačilo mi to." Zastavili jsme se před mým pokojem. „Tak, jsme tu. Kdybys něco potřebovala, mám pokoj hned vedle." „Dobře." Otevřela jsem dveře, ale nakonec jsem nevešla. Pořád mi vrtalo hlavou jak to, že je Pietro naživu. 

„Pietro... možná to bude znít trochu neslušně, ale neměl bys být mrtvý?" „V pohodě, nejsi jediná, na tohle se mě ptá spousta lidí. Za svůj život vděčím doktorce Cho. Nebýt jí, tak ležím pod kytkami." „Tak to jsem ráda, že tam neležíš." Ach jo, co jsem to zase řekla za hovadinu. Usmála jsem se a raději zalezla do pokoje. Dneska toho na mě bylo příliš.

 V dohledné době bych měla předělat i zbytek kapitol. Takže brzo u nové kapitoly. Užívejte si volno.

Hell