Práce pro kravaťáky

1. kapitola

Pohled Eleny

„Takže slečno Gilbertová, máte přítele?" zeptal se mě Damon Salvatore a pozorně mě sledoval svýma modrýma očima. Opřel si lokty na stůl, položil si na ně bradu a přemýšlivě mě sledoval, zkoumal mě.

Nacházela jsem se u něj a Kola Mikaelsona na pohovoru. Potřebuji získat tuto práci, abych uživila svoje dva brášky. Jednomu je sedmnáct, jmenuje se Jeremy, studuje střední školu a já mu šetřím peníze, aby mohl jít na vysokou a někam to dotáhl. Druhý je Daniel, ale já mu říkám Dan. Je mu dva a půl roku, teda skoro. Za pět dní mu bude dva a půl roku.

Rodiče nemáme, oba jsou mrtví. Mamka umřela při porodu Dana a táta se přesně půl roku po její smrti zabil při autonehodě, protože jel domu opilí. Mně naštěstí bylo už osmnáct, takže jsem se o oba bráchy mohla starat já. Měla jsem práci v baru, což nebylo moc výhodné a už mi to na účty nestačilo, takže jsem se rozhodla, že zkusím štěstí ve firmě Salvatore Mikaelson.

Teď přede mnou seděli oba dva. Jak pan Salvatore, tak pan Mikaelson. Byli ztělesněním toho, co jsem nenáviděla. Byli to kravaťáci, byli nažehlený a namyšlený stejně jako všichni ostatní. Nemám ráda takovéhle lidi, protože na všechny ostatní shlíží jako na nicky a přesně tak se teď koukali na mě. Jako na něco laciného, dokonce jsem si tak i připadala. Oni na sobě měli obleky, které určitě musely být dvakrát tak drahé jako moje výplata v baru. Já na sobě měla staré krátké šaty, které mi koupila ještě mamka. Měla jsem je ráda a nosili mi štěstí.

Oba oproti mně byli nažehlení a bez chybičky. Damon Salvatore mě uhlazené černé vlasy a ani jediný vlas nevybočoval ze svého místa, stejně jako tomu bylo u Kola Mikaelsona. Ten na rozdíl od druhého majitele měl hnědé vlasy. Připadal mi o něco nemachrovanější a díval se na mě, jako by měl pocit, že jim kradu drahocenný čas, kterého mají podle něj málo. Necítila jsem se pod jeho pátravým pohledem vůbec pohodlně. Měla jsem nutkání si pořád upravovat vlasy, abych si byla jistá, že nevypadají nevkusně, pořád jsem si popotahovala lem světle modrých šatů a neskutečně se potila.

Byla jsem zde již hodinu a zodpovídala jejich otázky. Pan Mikaelson mi zřejmě nevěřil, protože mi některé otázky opakoval po několika minutách znovu a zkoušel mě, zda odpovím stejně. Byla jsem z toho nervózní, protože jsem měla pocit, jakoby mi nevěřil. Což asi nevěří.

Sama nevím, co si o něm mám myslet a cítím vůči němu obrovský respekt, nevím, co si o něm myslet.

„K čemu vám při pohovoru je tato informace?" zeptala jsem se ho nechápavě. Nechápu, k čemu takovouhle informaci vůbec potřebuje. Neříkali nám náhodou ve škole, že zaměstnavatel tuto informaci nemá po svých zaměstnancích požadovat? Nechápu, proč se mě na to vůbec ptají. Nic jim do toho není.

„Je to pro nás důležité, ptáme se na to každého zaměstnance," odpověděl jeho společník a podíval se na mě stylem, jako bych byla úplně blbá, když nechci odpovědět. Trochu jsem se pod tím pohledem zachvěla a cítila, jak mi rudnou tváře.

„Nemám přítele," odpověděla jsem nakonec jednoduše. Sice nevím, k čemu jim to je, ale to nevadí. Když si myslí, že to potřebují vědět, nechám je při tom.

„Dobře, takže dál. Proč jste si vlastně vybrala naší firmu? Co u vás rozhodlo o tom, že se přihlásíte o místo u naší firmy a ne u nějaké jiné?" zeptal se pan Mikaelson.

Co mě zaujalo? Hlavně ty peníze za práci, jinak nic jiného. Pracují tu samí nažehlenci a to se mi hnusí. Vy dva jste nejhorší, ti dole už jsou na tom lépe. Kdybyste mě vzali, tak bych chtěla pracovat úplně dole, daleko od vás dvou. Ještě šťastnější bych byla, kdybych vás už nikdy v životě neviděla. Tak tohle jsem jim rozhodně nemohla říct. Co jim mám jiného odpovědět? Musím něco rychle vymyslet, protože jinak toto místo nedostanu a budu nahraná, peníze potřebuji.

„Líbila se mi celá tato firma. Mluvila jsem s nějakými zaměstnanci a ti si práci u vás nesmírně chválí a jsou tu spokojení. Na internetu máte skvělé recenze, proto jsem se rozhodla, že by se mi ta práce mohla líbit a chtěla ji zkusit. Myslím si, že je to pro mě skvělá příležitost a mohla bych se zde hodně věcí přiučit," odpověděla jsem nakonec. Snad jim to bude stačit. Nic jiného mě totiž nenapadne.

„Dobře, to by už mohlo stačit. Odpověděla jsem nám na naše otázky. My si teď spolu promluvíme a zítra se vám ozveme," usmál se na mě pan Salvatore. Nahodila jsem hraný úsměv, aby si nemyslel, že jsem nezdvořilá. Zvedla jsem se, podala jim oběma ruku, potřásla si s nimi a šla ke dveřím, které mě měly dostat ven. Úplně jsem cítila, jak mě k sobě přitahují, a musela jsem se silou vůle přemlouvat, abych se k nim nerozběhla.

„Nashledanou," dodala jsem ještě před odchodem. Sjela jsem do přízemí a vyšla ven. Rozhodla jsem se, že si taxík chytat nebudu, protože je to zbytečné a hlavně moc drahé. Moje teta Jenna odsud bydlí dvacet minut pěšky. Musím si k ní dojít pro Dana, protože mi ho dneska hlídá. Potom spolu půjdeme nakoupit a půjdeme domů udělat večeři.

Ahojky, konečně jsem se dokopala k tomu, abych vám sem přidala nový příběh, který jsem vám slíbila :)

Budu vám vděčná za každý názor v komentářích či za každý hlas, moc všem děkuji Andy :)