Moře [One piece - yaoi ]

Moře

Pohled z vysokého útesu na hladinu moře byl nádherný. Široširá plocha třpyrící se modré tříšti v záři slunce doslova brala dech. Zvláště někomu, kdo po dlouhé měsíce neviděl nic jiného, než vlhké kamenné zdi a ztemnělé prostředí zatuchlého žaláře.

Krokodýl stál na okraji přesně takového útesu a už hodinu hleděl na obzor a nezměrnou plochu rozprostírající se před ním. Pocit svobody byl tak, tak nádherný. V tu chvíli si přišel volný, jako snad nikdy v životě. Černé vlasy mu čechral slaný vítr vanoucí od moře a nesoucí vůni volnosti a nesvázanosti, toho pocitu, jenž tak dlouho postrádal. V dáli slyšel křik mořských ptáků a hukot příboje.

Zavřel oči a vzpomínal, jak stál na přídi své první lodi jedoucí kupředu Grand line a měl stejný pocit. Pocit, že jej nemůže nikdo a nic zastavit, že je volný, jako pták, nebo snad samo moře. Netušil, jak byl tehdy naivní. Ale časem zjistil, že se ke své naivitě vrátil, zvláště po dlouhé době v Impel downu. Přál si být zas mladý a lehkomyslný pirát toužící po One pice, síle a slávě. Ale to se změnilo již dávno.

Nyní se cítil sám. Všechno, co doposud získal bylo pryč. Neměl zhola nic jiného, než svůj hák a věrnou pravou ruku, Daze. Nebo ne? Nad tou myšlenkou se mu stáhla hruď. Nic? Samozřejmě, že nezapoměl, jak by přeci jen mohl... Ale nad touto otázkou se zarazil. Touha je jako moře. Nezměrná, krásná, ale přesto zrádná, jako nic jiného. A právě toho se Krokodýl, ač by to nepřiznal, obával nejvíc. Co bude dělat? Co kdyz Doflamingo už zapoměl, že kdy znal někoho, jako je on? Je tak přelétavý a vše, o co ztratí zájem rychle zmizí z jeho mysli, jakoby nic. Co když zmizel i on?

Krokodýl si povzdechl nad složitostí situace, ve které se nacházel, ale vítr ošlehávající jeho tvář a hukot příboje pod útesem brzy přehlušily chmurné myšlenky. Těch měl dost na celý život. Každý si přeci zaslouží svobodu. I piráti. Zhluboka se nadechl a otevřel oči vytříc oslnivé kráse moře. Přišel si proti němu tak maličký. Smutně se posadil neschopen zahnat nepříjemné myšlení a sklopil hlavu do dlaně. Ikdyž byl konečně zase volný, nebyl šťastný.

Jakoby po větru se k němu donesl hlas. „Nebylo již dost utrpení?... Nebo se snad chceš celý den utápět v sentimentu? No tak, já tě znám... Netrap se, jsi volný. To ti nestačí?" Představoval si ho? Byla to halucinace? Nevěděl. Povzdechl si a ani mu nedošlo, že odpověděl nahlas: „Možná... Sám nevím, co mám dělat...", než se ozvala odpověď, tentokrát o dost blíž: „A proč mě nenavštívíš?" Krokodýl se prudce otočil, konečně poznávajíc hlas, který si v žaláři mnohokrát představoval. Ale nikdo tam nebyl. Tak se otočil zpět na moře, ale místo toho pohlédl do záplavy růžové, jak jej objaly silné paže a do ramene se mu zabořila horká tvář. Nevěděl, co má dělat, peří bylo všude. Nehybně seděl, zcela paralyzován. U ucha se mu ozval zajíkavý hlas promlouvající s úlevou: „Krokoušku... konečně... jsem tě našel..."

Konečně se Krokodýl oklepal, sevřel druhého v stejně pevném objetí, ze rtů mu uniklo nevěřícně: „Doflamingo-!" Odtáhli se od sebe a doopravdy tam seděl. Opálená tvář samý usměv, blonďaté vlasy i brýle. Kdokodýl mu je stáhl z nosu a ledabyle položil vedle sebe na trávu, aby mohl pohlédnout do očí tolik připomínajících barvu oceánu. Doffy si jej přitáhl do zoufalého polibku, po kterém hned následoval další a další. Nebránil se. Na nic jiného skoro nemyslel posledního půl roku, jen na ty velké dlaně na jeho tvářích, šimrání peří a jen samotnou přítomnost druhého. Když se od sebe konečně odtáhli, Doflamingo opřel své čelo o to krokodýlovo, ještě stále chytal dech, na tváři spokojený úšklebek. Nakonec promluvil potichu, jakoby se bál, že vyplaší onen vzácný moment: „Poleť se mnou na Dressrosu..."

Krokodýl se nemusel rozmýšlet dvakrát, již věděl, co udělá.