Harry Potter a Alternativy nenávisti

52. Protivovy strasti

„Neudělal... Neudělal jsem minule něco špatně?" zeptal se Harry, když si zkoušel rozvzpomenout na jejich páteční hodinu. Hermiona byla stejně bezradná jako její přátelé.

„Možná si profesor While uvědomil, že ostatní kvůli tobě trochu přehlížel. Možná si někdo stěžoval, já nevím," pokrčila rameny Hermiona.

„Za celou hodinu se na mě ani nepodíval," poznamenal Harry.

„Tvé tužby byly vyslyšeny," pronesl slavnostním hlasem Ron a Harry v tu chvíli ustrnul na místě.

„Co jsi to řekl?" kontroloval zaraženě Harry. V hlavě se mu promítla děsivá představa o tom, jak si podvědomě přeje, aby byl v hodinách Obrany neviditelný, a While ho kvůli tomu celou dobu přehlížel. Pokaždé si přeje být neviditelný! I dnes to chtěl!

„Co?" podíval se po něm zmateně Ron.

„Jen něco musím zkontrolovat," otočil se spěšně Harry a zamířil zpět přes učebnu do Whileova kabinetu. Rychle zaklepal a nečekaje ani na vyzvání otevřel dveře. While se ho tak lekl, že upustil štos sešitů, které držel v rukou.

„Po-Po-Pottere? Potřebujete něco?" zeptal se ho roztržitě. Harry si oddechl. Takže ho viděl!

„Oh, promiňte, pane. Pomůžu vám," udělal k němu Harry tři kroky a pomohl mu posbírat sešity ze země. Když je pokládal k němu na stůl, všimnul si, jak nervózně While vypadal. „Je všechno v pořádku, pane?" zeptal se ho s obavami.

„Jistě," usmál se příliš křečovitě While. „Co jste to chtěl?"

„Já... jen jestli jsem nezapomněl učebnici ve třídě," vymyslel si rychlou lež Harry.

„Ne. Žádná tam nezůstala," ošíval se podivně While.

„Aha, tak to ji někdo musel vzít. Omlouvám se za vyrušení, pane. Na shledanou," zavřel za sebou Harry dveře a vzápětí toto setkání zařadil k těm nejpodivnějším, která s Whilem dosud zažil.

Když se Harry vracel již s lepší náladou ke svým přátelům, byla to teď Hermiona, kdo vypadal nesvůj.

„Tak co While?" zeptala se ho napjatě. Harry netušil, na co se ho ptá.

„Co je s ním? Jen jsem si myslel, že jsem tam zapomněl učebnici," pokrčil rameny Harry a zamířili na oběd.

„A zapomněl?"

„Ne, našel jsem ji." Hermiona si ho zkoumavě přeměřila pohledem.

„Ani jsem si nevšimla, že jsi ji hledal," utrousila a dál se tím k Harryho radosti nezabývala. Už tak se na něj dívala dost zvláštně.

*****

Uběhly dva týdny, leden se přehoupnul v únor a Harry se Severusem se opět nacházeli v Komnatě nejvyšší potřeby. Kvůli prostoru se tam přesunuli z ‚Harryho trestu' ze sklepení. Když skončili, Harry se zničeně svezl do křesla, které bylo připravené u stěny.

„To tě to tak zmohlo?" zeptal se Severus, na kterém by nikdo ani nepoznal, že teď Harryho hodinu a půl učil Živelné kletby.

„Jak jsi to poznal?" odvětil Harry ironicky.

„Nejsi na tom tak špatně," poznamenal Severus popravdě.

„Ale ani dobře," ušklíbnul se Harry.

„Snad jsi nečekal, že po dvou týdnech budeš umět vyvolat sněhovou vánici."

„Hm."

„Dal jsem tomu půl roku, takže můžeš zůstat klidný."