Láska ve třech tazích

Setkali se u popelnic

"Ahoj!" Zašeptá hlásek v uších.

"Kdo je tam?"

Tmavou ulici lemují však jen ztichlé popelnice a zaparkovaný buldozer, který hrdinně shlíží na díru, kterou zde zapomněli snad v minulém století.

"Vylez!"

"Jak jsi mě poznal?" Buldozer se začne pozvolna rozpouštět. Žlutá barva zůstane v kaluži na zemi a malými čůrky zaplní celou jámu. Ze zbytku pak zůstane jen bílá hmota modelíně podobná, která se postupně za bublavých zvuků vytvaruje do člověka. Sněhově bílého člověka s oblými rysy a prázdnými očními důlky. "Poslala tě za mnou černá vdova?"

"Nepoznal." Seskočí ze střechy žena s rudou hřívou. "O tebe mu vůbec nešlo."

"A ty jsi kdo?" Drbe se gumová figurka na hlavě.

"To tě nemusí zajímat. Zmiz!"

"Abys mi vrazila při útěku nůž do zad? To raději umřu smrti v tvář."

"Jdi pryč, nebo vážně zemřeš." Drží žena najednou v ruce nůž.

"To ses vybarvila. Já věděl, že jsi mne přišla zabít."

"Jenom ztrácíš čas." Doma mě čeká ohřátá polívka. Když se tu s nimi budu vybavovat celou noc, budu ji mít plnou much a švábů. 

"Kam jdete? Na tohle vám nenaletím. Já vím, že jste si přišli pro mě. Kam jdete?" Zůstane v ulici jen křičící umělina.

"Jak ses měla?" Už si ani nevzpomenu, kdy jsem ji naposledy viděl. Před rokem? Před rokem.

"Pracovně. Lítám sem a tam. Na chvilku se nezastavím."

"Ale na mě sis čas udělala." Nevím proč, ale to člověka zahřeje u srdce.

Ve městě byl nedávno karneval a pouliční lampy jsou ještě stále místy omotané barvou. Letos byl karneval ve znamení Irska. Potrhané zelené fáborky a stuhy se táhnou až k zemi, kde do nich zapletený spí bezdomovec.

"Neměli bychom mu pomoct?"

"Proč?"

"Jsi přece doktor."

"Ale ne patolog."

"Jenže on je stále naživu."

"Mně to přijde nastejno."

Ať se snažím jak jen chci, nedokážu si vybavit, zda byla tak krásná i dřív. Ať se budu snažit jak jen chci, její krásná tvář se mi vypaří ze vzpomínek jako vždy a mně po jejím odchodu zůstane jen smutná pachuť melancholie.

"Už je to rok."

 "Takže mu vážně nepomůžeš?"

"Čas hrozně letí a přesto se každý den zdál jako věčnost. Chtěl jsem ti napsat. Každý den, jenže jsem nevěděl kam, takže jsem nepsal. Chtěl jsem s tebou aspoň promluvit. Co je?" Celý rok mi chyběla, a teď mě ani neposlouchá.

"Změnil jsi se."

"Ty také."

"Jenže já doufala, že zůstaneš pořád stejný."

Já zapomněl na kočku? Jak jsem na ni mohl zapomenout. To jsem ji raději měl vylít do záchodu. Kočka mi po polévce vždy zašpiní celý obývák. Nevím, proč jí polévka dělá špatně na střeva.

"Nezůstal jsem. Pořídil jsem si kočku. Poběž." Ani jsem se neotočil, jestli běží za mnou. Třeba se dá pořád ještě něco z polévky zachránit.

"Kde bydlíš?"

"Za ..." Měl bych víc cvičit, nebo aspoň občas vyjít schody místo ježdění výtahem. "..rohem." Podaří se mi procedit mezi zuby. To už mě však drží v náručí a přeskakuje se mnou ze střechy na střechu.

Někdejší lehké našlapování je to tam a na střeše zůstávají drolící se tašky a prohlubně v plechu. 

"Ty jsi přibrala?" Nedokáže si odpustit moje ukecaná chlebárna. 

"Jenom trošku." Zrudne celá v obličeji a úsměv na rtech jí popraská. Její následující slova však pro mne zůstanou navždy záhadou.

"Pozor! Komín."

"Počkej. Řekni mi nejdřív, kde bydlíš. Prober se, slyšíš?...."