Vím, že mě slyšíš!

1.Kapitola-Vezmeš si mě?

''Mami...mami. Já vím, že mě slyšíš!'' 

Katherine se posadila do křesla a v ruce držela sklenku vychlazené limonády. Uchopila ovladač a překlikávala programy, když zase skončila tam kde začala. Na obrazovce byla malá holčička, její velké smutné a prázdné oči vyseli v neznámu jako by nevěděla co se děje. Byla na židli, v malé, bílé místnosti v ústavu. Ruce k ní měla přivázané bílými pásky. Stále dokola opakovala jednu větu: ''Mami, já vím, že mě slyšíš!'' a pak po jedné vyjmenovávala ta samá čísla: '' 11719981172013''. 

Po chvíli obraz holčičky zmizel a na obrazovce se objevila ředitelka Ústavu. ''Již 5ti letá Sidney se stálými a neznámými poruchami je v našem ústavu druhým rokem a její stav se nelepší. Její matka, paní Keren Parker si s ní od narození neví rady a proto o pomoc poprosila nás. Můžete si vyslechnout rozhovor Sidney s jejím cvokařem.'' Dozní hlas ředitelky a na obrazovce se objeví stůl a z každé strany jedna kovová židle. Na jedné sedí malá holčička a na druhé pan Dolores. ''Sidney, co znamenají ta čísla?'' Zeptá se cvokař dívenky. 

''To je datum mého narození a smrti.'' Odpoví dívka stroze a dál se dívá do prázdna.

''Ale Sidney, ty jsi živá a narodila ses roku 2008. Odkud ta čísla znáš?''

''Já nevím. Znám je celý život. Je to pravda! Já nejsem živá!''

''Oba dobře víme, že to není pravda. Jsi tady, žiješ. Víš proč jsi zde a né doma?''

''Myslíte si že jsem blázen! Ale já nejsem! Keren není má matka, já se nejmenuji Sidney!'' Rozkřičí se na celou místnost že se i Katherine u obrazovky poleká. 

''Chudák holka.'' Zašeptá a vypne televizi. O Sidney v televizi vysílají už 2 roky a za celou dobu se její stav nezlepšil. Podívá se na papírek na který zapsala ta čísla která holčička stále opakovala a pak ho odložila na psací stůl. Neví proč, ale má pocit že jí musí pomoct. Musí na to přijít. Zazvonil zvonek. ''Ahoj Renee, jsi tu nějak brzo.'' Otevře svému přítelovi dveře s vřelým úsměvem a pozve ho dál. Opravdu přišel brzo. ''Jo, nemohl sem se na tebe dočkat.'' Vytáhne ruku co měl za zády a podá jí kytici rudých růží. ''Ach Renee, tos nemusel. To je tak milý. '' Vezme si ji od něj a políbí ho na rty. Renee si odloží kabát a následuje Katherine do kuchyně kde dá Kath kytici do vázy. ''Převleč se zlato. Zajdem se někam projít.''

Poví Renee a Kath se na něj jen s očekáváním usměje. Pak zajde do koupelny kde se převleče do pohodlných, lehkých šatů a v rychlosti si upraví účes. ''Tak, můžeme. A kam vlastně půjdem?''

''To je překvapení.'' Usměje se Renee tajemně a podá jí ruku. Kath ji chytne a společně vyjdou ven, do nočních ulic. Projdou přes tichý park a zamíří do uličky kam nikdo moc nechodí.''Kam mě to vedeš Renee?'' Zeptá se Kath tak, aby nedala najevo to jak je nervozní z toho kam míří.

''Věř mi.'' Chytne ji pevněji za ruku a trochu se na ni pousměje. Kath chodí s Reneem už 2 roky ale teď ji začíná děsit. Projdou temnou uličkou a ocitnou se u přístavu. Tam Kath uvidí loďku. Když přijdou blíž, lze spatřit že je uvnitř vystlaná nějakou přikrývkou a jsou na každém místě položené zabalené čokoládové bonbony. Vše dokrášluje malá, ale zářivá svíčka přidělaná na kraji lodi. ''To je nádhera.'' Vydechne Kath a dlouze políbí Reneeho. Pak si zakryje obličej dlaněmi aby neviděl jak ji to překvapilo. ''Ach Renee, nevím co mám říct. To jsem nečekala.''''Tak neříkej nic.'' Odpoví něžně a zavede ji k loďce. Má opravdu štěstí. Najít slušnýho, hodnýho a k tomu krásnýho chlapa co se o vás ještě k tomu zajímá je opravdu vzácnost. Oba nastoupí do loďky, velké asi tak pro 5 lidí. Nejsou v ní žádné tvrdé, dřevěné trámy na sezení takže je to v ní pohodlné. Renee odstrčí loďku od břehu a uchopí pádla. Loďka se rozjede na jezero, které je skoro ze všech stran obklopené stromy. Měsíční svit rozzářil celé jezero, jako by to byl jeden veliký, tekutý diamant. Teprve teď si Katherine všimla že všude po loďce jsou okvětní lístky růže. Je to tam nádherné.

Je jí 35 let a Reneemu 37, nedokázala pochopit jaktože před ní neměl žádnou ženu. S jeho šarmem se jí to zdálo jako nemožné.Byli skoro uprostřed jezera, takže by je nikdo z břehu nemohl zahlédnout. Snad jen malé světýlko, které vydávala svíčka.''Kath?''''Ano?''''Miluji tě.''''Taky tě miluju.'' Renee jí dlouze a vášnivě políbil a pak se odtáhl.

''Co se děje?'' Zeptala se Kath a zadívala se mu do očí. On se nadechl a pak se sladce usmál. Zašátral v kapse a vytáhl z ní malou, modrou krabičku. Klekl si opatrně před Kath (přece jen jsou na lodi) a otevřel krabičku. Katherine měla pocit jakoby zmizel všechen vzduch. Zajíkla se a sledovala stříbrný prstýnek s velkým, modrým diamantem.''Katherine, udělíš mi prosím tu čest a staneš se mou ženou?''''...Ano! Samozřejmě že ano!'' Kath se k němu přiblížila s takovou rychlostí až si na chvíli oba mysleli že se loďka převrhne. Navlékl jí prsten a políbil ji. Líbali se znovu a znovu. Dlouze, vášnivě a s důrazem. Nadechli se jen na vteřinu. Svalili se do loďky a Renee si zabral místo na vrchu. Kath mu zajela rukou do vlasů a ani jeden nepřestával v líbání. Opustila oblast jeho hlavy a přesunula se k hrudi. Začala mu rozepínat knoflíčky u košile a pak mu ji celou svlékla. Stejný proces provedli v případě jejích šatů. ''Začíná být chladno.'' Zašeptala potichu Kath. ''Já tě zahřeji.'' Usmál se Renee a opět ji začal líbat.

Sidney seděla na lůžku v bílé, depresivní místnosti a dívala se do prázdna. Najednou jí v očích vyvstala hrůza a jakoby do vzduchu vykřikla: '' Mami...nedělej to!!''