Vím, že mě slyšíš!

2.Kapitola-Zmiz dokud můžeš

Katherine byla zasnoubená. Pořád tomu nemohla uvěřit, dva roky spolu byli a teď z ní bude něčí žena. Vždy se při té představě zachvěla nadšením. Pravda, jednou už vdaná byla, ale pak ovdověla a po nějakém čase si našla Reneeho. Je jí tak líto že se o tom nedozví její dcera Emily která umřela před 5 lety. Po hezky strávené chvíli s Reneem přišla ten večer domů a šla rovnou spát. A co je dnes? Dnes je den, kdy všichni vše připravují na svatbu, která se bude konat už příští týden ve středu.

''Ne Mio, žádné bílé růže, nech rudé. Nechci aby bylo vše bílé. Pak je mi z toho zima.'' Zasměje se Katherine do mobilu při rozhovoru s její kamarádkou. ''Fajn. Jo, jistě neboj na vše myslím.'' Usměje se nad kamarádčinými starostmi jako by to byla její svatba. ''Tak zatím ahoj já se jdu podívat na ty dorty.'' Zavěsí.

Je zima, sněžit teprve začíná a Kath si na sebe vzala modrou bundu aby cestou do cukrárny nezmrzla. Podívá se na hodinky které ukazují 16:30... zavírají tam za 30 minut, musí si pospíšit. Zrychlý krok, a za pár minut stojí před budovou na které je nápis: Cukrárna pro vaše jazyky.Neví proč, ale vždy když ten nápis uvidí se musí smát. Nechápe jak někdo mohl cukrárnu pojmenovat zrovna takto.

Vejde dveřmi dovnitř... je tam zvláštní ticho. Nikde nikdo a ani Peter, majitel cukrárny který tu na ni měl dnes čekat tu není. Začíná se pomalu stmívat a místnost tu osvětlují dlouhá světla na stropě. ''Petere? Jsi tu?'' Zavolá polohlasem a počká jestli něco neuslyší. Nic.Uvidí pootevřené dveře do zadní místnosti kde je ''sklad''- mají tam objednané výrobky takže by tam měly být i její dorty.

Popojde krok a najednou se se šumem zapne sama od sebe televize připevněná ke zdi, ve které začnou hlásit zprávy. Katherine se šíleně lekne až skoro nadskočí a podívá se směrem k místu, kde rozeznává hlas ředitelky ústavu. Po chvílí šum zmizí a ona uslyší co říká: ''Včera v noci spáchala sebevraždu malá Sidney, která byla v našem ústavu již druhým rokem. Její případ byl pro všechny psychiatry nevysvětlitelným, a do teď je záhadou. Jak tento hrůzný čin pětiletá Sidney provedla vám nemůžeme sdělit. Její matka Keren to bere velice těžce a celý národ se případu této dívky diví. Více informací vám sdělíme až se tento případ dořeší.'' A televize se vypne.

Katherine uslyší zvuk praskání ledu a když se podívá k zemi, všimne si namrzající podlahy na které se vytvářejí malé ledové krystalky které vytvářejí cestu někam za dveře. Sleduje podlahu a jde směrem jakým jdou i krystalky. Chytne za kliku a uvidí na zemi krvavé stopy, podívá se na svou ruku a ta je také rudá od krve. Zděsí se ale nedokáže vydat ani hlásku.Její zrak přistane na těle ležícím na zemi. Její ústa se otevřela, vydral se z nich zmatený a k smrti vyděšený křik... alespoň myslí že to byl křik i když v tom ochromení vůbec nemusela být slyšet.Popojde kousek stranou aby dívce uviděla do obličeje a v tom si to uvědomí... na té zemi leží její dcera, stejně jako ji před 5 lety našli. Zmrzlý bílý obličej, jako by tam byla zmražená několik let... Otevřené oči, ve kterých byl děs spolu s beznadějí. Všechno se k ní vrátilo, vzpomínky, výčitky... Děs ji převládl a ona zpanikařila. Rychlým pohybem se otočila s úmyslem co nejrychleji utéct, ale nevyšlo jí to. Světla začala blikat a na chvíli úplně zhasla. Kath zhluboka dýchala a dívala se jestli neuvidí světlo vedoucí pryč. Světla se rozsvítila...Konec 1.části