Jmenuji se Rose - CREEPYPASTA

SETKÁNÍ

O MĚSÍC POZDĚJI

Přede mnou se linula dlouhá úzká cesta lemovaná javory s barevnými listy. Vítr mi foukal do tváře, ale já šla dál. Podzim už byl skoro v půlce.

Na zádech jsem měla mou tašku plnou učebnic. Po této cestě asi moc lidí nechodí, protože tu nejsou překvapivě žádné odpadky. I když jsem měla na sobě mikinu, byla mi zima. Cesta domů byla dlouhá ještě asi dvacet minut. Musela jsem jít pěšky, protože jsem si zapomněla peníze na autobus doma. Pomalu jsem se blížila k nedaleké vesnici, jejíž jméno jsem si nikdy nezapomatovala. Kolem cesty stály malé domky místních lidí. Z některých komínu se valil dým. Nikdo nebyl venku, všichni byli zalezlí doma v teple, jen já jsem se ploužila domů s těžkou taškou na zádech. Vyšla jsem z vesnice a pokračovala podobnou cestou jako na začátku. Pár domů tam sice ještě bylo, ale vesnice to nebyla. Nikdy jsem si peníze nezapomněla, takže tudy jdu poprvé. Ztratit jsem se nemohla, protože mi spolužačky podrobně popsaly cestu. Pomalu jsem vstupovala do lesa. Nikoho jsem zatím cestou nepotkala, ani ptáčka jsem nezahlídla.

Když tu najednou se na cestě objevil bílý pes. Měl načervenalé oči a šel ke mně. Vypadal, že chce pohladit, ale já jsem chtěla jít pořád dál. I když, popravdě mě k němu něco táhlo. Začal foukat studený vítr.  Mrazilo mně, nebylo to však tím počasím, ale pohledem toho zvláštního zvířete. Nikdy jsem nic takového neviděla. Možná to bylo to, co mně k němu tak táhlo. Pořád se díval upřeně na mně a pomalu se blížil ke mně. Nemohla jsem z něj spustit oči tak, jako on ze mně. Už byl ode mně sotva pár metrů. Po chvíli ode mě odvrátil zrak, asi už jsem ho přestala zajímat. Na obloze se objevovaly velké tmavé mraky. Bude asi pršet, možná bude i bouřka. Už jsem se chystala odejít, vrátila jsem se na původní úzkou cestu. Pomalu jsem vyrazila. Otočila jsem se, ten pes nebo co to bylo, tam pořád stál. Zase se díval na mě. Pro tentokrát ho upoutal můj krk, nespustil z něj oči. Bylo mi to hodně nepříjemné a tak jsem se zastavila. Nic se nezměnilo. Chtěla jsem jít, ale nešlo to. Mé nohy byly snad přilepené k zemi. To, že jsem se zastavila, byla moje osudová chyba. Litovala jsem toho, ale už nešlo nic dělat. Začalo prudce pršet a foukat. Déšť mi bubnoval do obličeje, jak ho rozháněl vítr do všech stran, já se však nemohla ani pohnout, pořád jsem se na něj musela dívat. Jeho oči se rudě rozsvítily. Hlasitě zavyl. Otřásla jsem se. Najednou se ke mně rozběhl.

Zakřičela jsem. Začalo mi prudce bušit srdce.

Nemohla jsem však nic udělat.

Tohle je už asi můj konec, sbohem...