Jmenuji se Rose - CREEPYPASTA

ÚVOD

"Jmenuji se Rose Backstreetová, tak mě oslovují učitelé, jinak mi všichni říkají Rosie nebo občas Titanička, za to bych je ale nejradši uškrtila. Dobře, možná nejsem úplně nejhubenější, ale to hned neznamená, že si z toho musí všichni utahovat. A jasně, chápu, Rose, jedna z hlavních hrdinů Titanicu, zamilovaná do Jacka. Oba se moc milovali, ale osud tomu nepřál, a tak Jack, po srážce lodi s ledovcem, umrzl v ledovém oceánu. Tragédie. Chápu, máme stejné jméno, ale nemusí mi to všichni pořád připomínat. Ten film jsem viděla jednou a bohatě mi to stačilo. Nebylo to nic ohromného, nevím, co všechny holky s tím filmem mají. Tři hodiny koukat na něco, co se dá shrnout jednou větou. No nic, aspoň, že ve třídě nemáme žádného Jacka." 

Ok, tohle tam asi říkat nemusím.

"Narodila jsem ve městě Longtown jako jedináček. Tedy ještě mám o tři roky mladšího bratra Charlieho. Nebo spíš, měla jsem. Před dvěma roky spadl z útesu. Bylo to na školním výletě. Dalších podrobností netřeba."  

Při vzpomínkách na Charlieho mi začalo být do breku a není se čemu divit. Když jsem se to dozvěděla, byla to pro mě neskutečná rána. A pořád nezmizela. Pořád to šíleně bolí. Dávno vím, že se nikdy nezahojí, nikdy se přes to nepřenesu, už to nikdy nebude stejné jako to bylo předtím. Kdykoliv když o něm uslyším zmínku, nebo na něj jen pomyslím, mám slzy na krajíčku. Stále mi přijde jakoby to bylo včera. Prostě se s tím nedokážu vyrovnat, jít dál, stále jsem uvězněná v začarovaném kruhu. 

Co pak já za to můžu, že ten pitomej profesor zrovna čuměl do mobilu?! Vůbec je tam neměl brát, mohl tušit, že se může stát něco takovýho. Navíc to rozhodně nemělo být přístupný veřejnosti. Tenkrát tam nebyli žádný jistící prvky. Já popravdě doteď nevím, co ho to napadlo. Nikdy se pořádně nevyřešily všechny okolnosti toho incidentu. Všichni z toho byli neskutečně otřesený. Ten učitel za to sice nemohl tak docela, stejně ale dostal 5 let. Charlieho mi to stejně nevrátí.

Všechno kolem se mi začalo rozplývat, jak se mi oči plnily slzami. 

No nic, pokračujeme. 

"Je mi čtrnáct a než jsem nastoupila do osmé třídy, bydlela jsem s rodiči v Kalifornii ve městě Monson, teď jsme se ale přestěhovali sem, do vesnice Reedley. Jsem tu nová, ale doufám, že mě přijmete jako rovnocennou spolužačku."

Bože, co to je za blbost? Vždyť tohle nikdo neříká. Prostě to nějak jinak ukončím. 

"Doufám," ne, nedoufám, prostě řeknu něco jako: "To je vše. Děkuji za pozornost." a fláknu sebou na svoje místo. Pohoda, hlavně se nestresovat. Hlavně to přežít. 

"Děkuji za pozornost." 

Heh, doufám, že té pozornosti moc nebude.

Když jsem něco na ten způsob odbrblala před třídou, učitelka Stevensová, na první dojem milá žena s vřelým přístupem ke studentům, mi poděkovala a řekla mi, ať si jdu sednout. Poslechla jsem ji a roztřeseným krokem jsem si to namířila k mému novému místu ve třídě. Byla to třetí lavice v prostřední řadě. Přede mnou seděla dívka s dlouhými zrzavými vlasy a vedle ní blonďák s účesem z minulého století. Nechápu, jak může někdo s touhle zrůdností vyjít mezi lidi. Jeho kadeřník musel mít zrovna chuť na pomstu, jinak si to nedokážu vysvětlit. Nechci být zlá, ale tenhle účes se už vážně nenosí.

Učitelka začala vyprávět o průběhu nastávajícího školního roku. Měla bych dávat pozor, obzvlášť když to tu zatím moc neznám, ale v tu chvíli jsem se radši věnovala přerovnávání pomůcek na lavici, než věnování pozornosti sáhodlouhému monologu mé nové třídní. Nedokázala jsem se prostě soustředit, tak jako kdykoliv v novém prostředí. 

Zrovna jsem si z tašky brala sešit na případné poznámky, když se na mě otočila ta zrzka. 

"Ahoj, pěknej proslov, já jsem June." hleděla na mě s přívětivým úsměvem na tváři.

"Ehm, ah-hoj, já jsem Rose. Ale to už víš." nervózně jsem se zasmála. Nikdy jsem se necítila tak trapně. 

"Jo, jo." usmála se. I když jsem teď byla za úplnýho ňoumu, vypadala, že jí to je jedno. Najednou nějak posmutněla. "Tvýho bráchy je mi fakt líto, musí to bejt strašný."

Zase jsem byla donucená na něj myslet. "Jo, díky. Už jsem s tím docela smířená." Ona se na mě jen smutně usmála. 

"Mimochodem, máš pěkný tričko," přeladila na veselejší notu, "podobný jsem..," a pak jí do toho skočila Stevensová. 

"Dámy, seznamovat se můžete o přestávce. Teď mi máte dávat pozor, co říkám. A ne, že se mě potom budete na něco ptát." řekla lehce podrážděným tónem.

"Promiňte, slečno." ozvala se June.

"Promiňte." špitla jsem a bylo mi trochu trapně.

Po zbytek hodiny jsem se snažila alespoň trochu dávat pozor. Napsala jsem si pár informací do zápisníku. Se zvoněním se ke mně nahrnuly mé nové spolužačky a vyptávaly se mě na všemožné věci. Z té spousty jmen, které na mě vychrlily jsem si zapamatovala jen Chelsey, školní rostleskávačku, Beverly, dívku s tmavými vlasy a brýlemi, co sedí o uličku dál a Courtney, blondýnku, která sedí před June a prý chodí s Mikem, basketbalistou s "úžasně tmavýma očima". Očividně je tam jeden nadšenec do punku, nebo aspoň se podle toho obléká a jeden kluk, jehož jméno začíná na D, po mně pořád pokukoval.
Všichni byli moc milí a vypadali dost vyspěle. Vůbec bych netypovala, že jsou teprve osmáci. Všichni krásně upravení, štíhlí, vysportovaní, jen já taková malá kulička, co se krčí v koutě. Jako bych mezi ně ani nepatřila. Ale to se změní, vím to. 

Potom jsme se společně vydali na oběd. Seděla jsem s holkami u jednoho stolu. Bavily se o všem, co je právě napadlo a já tedy už nebyla středem pozornosti, za což jsem byla ráda. Nějak jsme se dostaly ke školním potřebám a já se přiznala, že mi ještě pár učebnic chybí. June mi je prý pomůže sehnat. 

Bylo mi fajn. Co fajn, skvěle, nejlépe za poslední dobu!

Ten den byl obzvlášť vydařený. Vychutnávala jsem si ho plnými doušky jako bych snad věděla, co mě v budoucnu čeká..