Neboj, nebude to bolet.

6.

Nezdálo se mi to, někdo mě sledoval. Chvíli si s ním pohraju, pomyslela jsem si a začala jsem přebíhat z jednoho stínu, do ještě temnějších částí města. Skákala jsem po střechách, lezla do křoví a rychle zahýbala za rohy chatrčí v chudinské čtvrti.

Nepomohlo to, dotyčný se mě držel jako klíště. Ani bych si ho nevšimla, kdyby se párkrát neprozradil čvachtajícími kroky, když stoupl do louže, či moči.

Prudce jsem zahnula za roh a počkala si na něj opřená o zeď. Už dávno jsem poznala, že se jedná o muže. Na to, že byl dobře cvičený, měl pořád těžké kroky.

"Jsi dobrý, kde ses tohle naučil?" Zeptala jsem se muže stojícího v černé kápi podobné mé a vyšla ze stínů. Netrhl s sebou. Moc dobře věděl, že tam jsem. Zatraceně, jsi až moc dobrý, řekla jsem si v duchu.

"Kdo jsi?" Zeptal se a přistoupil ke mě blíž. Položila jsem ruku na dýku u mého pasu, abych ji mohla co nejrychleji tasit, kdyby bylo třeba. "To by mě zajímalo taky," odvětila jsem a o krok ustoupila, až jsem ucítila za sebou zeď.

"Chyba, dostal jsem tě do pasti," řekl a kývnul hlavou směrem ke zdi za mými zády. "Jseš z Pevnosti, že ano ?

"To není tvoje věc odkud pocházím a v pasti nejsem, věř mi. Dokázala bych tě zabít, ani bych se nezapotila." Vyprskla jsem na něj.

"Jak jinak, z Pevnosti," pokračoval posměšným tónem. "A jak to vím?" Sebral mi mou otázku z úst. "Cvičil jsem se tam. Patnáct let, dokud jsem podle vás nezemřel. Poznávám tvůj postoj a pohyby, protože tak se pohybuji i já."

"To není možné, vždy když někdo zemře, doneseme jeho tělo pod zem do Svatyně. Lháři!" Vykřikla jsem a s tasenou dýkou se na něj vrhla.

Přesto, že to čekal, byla jsem rychlejší. Rozřízla jsem mu kápi těsně u krku, až se z malé ranky na krku začala řinout krev. "Moc hezký, kolik pak ti je ? Sedmnáct?"

"Dvacet! Ty zmije." Tasil katanu a začal se s ní po mě ohánět.

Bojovali jsme dlouho, různými způsoby boje i různými nástroji. Byla jsem pořádně zpocená a vyčerpaná. Zdálo se však, že onen kluk je na tom stejně. Byli jsme úplně vyrovnání.

Vedla jsem falešný sek do jeho boku a hned nato jsem stočila katanu níž na stehno. Uhnul, jak jinak. Rychle ode mě odtancoval a vrazil mi malý nůž ze zadu do lýtka. Zavrávorala jsem a spadla na zem. Obkročmo se na mě posadil a nahnul se ke mě na vzdálenost pár centimetrů od obličeje. "Mrtvá," procedil skrz zuby a přejel mi imaginárním nožem po krku. "Mrtvý, řekla jsem s úsměvem a zatlačila na třiceti centimetrovou dýku, kterou jsem mu tiskla na srdce. Protrhla jsem jemnou kůži na jeho hrudi, ze které stékal pramínek krve.

"Jak jsi ? Cože? Hlídal jsem ti ruce." Řekl roztěkaně. "Ne dobře!" Usmála jsem se a shodila ho ze sebe.

Zkřivila jsem obličej bolestí, zatnula zuby a vytrhla si nožík z lýtka. Když jsem se otočila, už tam nestál.