Neboj, nebude to bolet.

3.

Odehrálo se to před třemi lety v den, kdy jsem oslavila své patnácté narozeniny. Seděla jsem před tréninkovou místností s dalšími učedníky a čekala, až zavolají mé jméno.

Své jméno jsem dostala v den svého narození, kdy každému novorozenci v Pevnosti vypálili značku černé věže na pravou lopatku. Všichni miminka při tak bolestivém zákroku plakala, až byla celá červená. Já ale nebrečela. Podle matky, která mi to vyprávěla, když jsem byla větší jsem ležela na bříšku a při vpalování znáčku, kdy se kůže škvířila jsem nevydala ani hlásku. "Ona necítí bolest" pronesla matka. "Dobrá, bude se jmenovat Bolest, nebo-li v našem jazyce Sirith, a tak se stalo.

"Sirith!" Ozvalo se za dveřmi a já vstoupila do místnosti, kde jsem trávila každý den od svých pěti let a učila se zabíjet.

Zkoušek bylo pět.
* Boj holýma rukama
* Boj s dýkami a mečem
* Střelba z luku a kuše
* Poznávání jedů a jejich výroba
* Splynutí se stíny

Zkoušku jsem zvládla na výbornou. Už od dětství jsem byla velmi talentovaná.

Přišel den na to, kdy si mě Mistr zavolal do svých komnat. Těšila jsem se, že mě pasuje za právoplatnou bojovnici a celý den jsem byla jako na trní. Po večeři už jsem se před ním klečela a nechala se pomazat svěcenou vodou. "Teď se z tebe stává má právoplatná bojovnice Sirith. Ode dneška jsi svázaná se mnou a s touto Pevností a budeš vykonávat vše co ti nařídím. Abys ale byla jen má, musíš se odříznout od okolního světa, kam patří i tvá matka, jelikož nebyla vychovaná zde v Pevnosti. Musíme zpřetrhat všechny tvé vazby k ní." Řekl mi otec a pokynul dvěma bojovníkům.

Nechápala jsem otcova slova, dokud nepřitáhnul svíjející se matku v okovech. Neplakala, byla statečná. Snad to i věděla, že k tomu dojde, já však ne. Ve chvíli, kdy otec pozvedl meč a chystal se matce stít hlavu jsem vyskočila a hnala se přes celý sál k ní. "Nééé. Maminko!!!!" Mistr ale nic neponechal náhodě. Hned se vedle mě objevilo pět strážných. Tasila jsem meč a chtěla se jimi probojovat. Sekala jsem jako o život. Udělala jsem výpad a v půlce pohybu jsem se zastavila. Celý svět se zastavil a já koukala přes bojovníka přede mnou na to, jak můj vlastní otec sťal matce hlavu. Přestala jsem bojovat a vyděšěně hleděla na tělo bez hlavy ze kterého se řinula tmavě červená krev. Mistrovi stráže ale bojovat nepřestali. Ve stejnou chvíly, kdy matčina hlava dopadla na mramorovou podlahu mě zasáhla ostrá bolest do levého boku. "Aaaaah," zařvala jsem a chytla se za bok. Sesunula jsem se k zemi a chytila se za ránu. Krev se mi řinula z těla a začaly se mi dělat černé skvrny před očima. Poslední, co jsem viděla, než jsem omdlela, byl otec, který si otíral krev z meče a usmíval se.

***

Zatřepala jsem hlavou a vrátila se zpátky do reality. Rychle jsem si obvázala rány a vyčerpáním usnula.

Ahojky! Tak jak se vám to zatím líbí? Chci slyšet vaše názory ! :)
Aduss13