Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
,,Alexi!" zašeptala jsem.
,,Kolik jich je?"
,,Něco málo přes deset."
,,Ještě pár týdnů a nebude nás hledat už vůbec nikdo."
,,Aleluja."
Usmál se a pomalým krokem se rozešel k našemu malému domečku na okraji lesa.
No tak to vidíte, takhle jsme dopadli.
Usadili jsme se.
Alex nikdy nevěřil tomu, že se něco takového povede.
Měl za to, že nás nikdy nepřestanou hledat.
Ale jsem ráda, že se mýlil.
,,Fakt nemůžu uvěřit tomu, že po těch 15ti letech to konečně vzdali. Ale jsem za to rád. Konečně budeme moct žít aspoň v rámci možností trochu normálně."
,,Normálně? Já mám pocit, že tohle nebude nikdy normální. Už vzhledem k tomu, co se za posledních 15 let stalo."
