Barevné panenky

14. - Violka

Pořád se ještě necítím ve své kůži, ale tuhle jedinečnou příležitost bych si nenechala ujít. Když jsem byla mladší, tak jsem se začala zajímat o módu. Zbožňovala jsem sledovat nejnovější módní výstřelky a klidně se tvářící modelky s nádhernými vlasy. A pak jsem před několika lety našla v časopise kolekci nafocenou právě s Adou Black. Už od začátku měla tento snadno zapamatovatelný pseudonym, se kterým se později uchytila v Anglii.

Ačkoli je hodně modelek, které mě zaujaly, tak mojí nejoblíbenější je stále Ada. Ani jsem nevěřila, že ji někdy uvidím a teď...

Přemýšlím, jestli si mám vzít paruku. Už skoro držím v ruce tu záplavu fialových a růžových loken, když si vzpomenu na jeden starší rozhovor s Adou. Říkala, že ze všeho nejvíc je prý být přirozená a užívat si předností darovaných do vínku. A jestli ji mám jednou v životě vidět naživo, tak se můžu řídit podle jejích rad.

Líčení se ale nevyhnu. Lehounce obalím řasy černou hmotou a rty přejedu barvícím balzámem. Podívám se na sebe- Jsem to jen a jen já. Rozčešu si sotva po ramena dlouhé vlasy a vyjdu z pokoje. V tu chvíli mi zazvoní telefon. Stisknu zelené tlačítko.

„Jsem dole, Fialko." Na celém světě byl jen jeden člověk, který mi tak říkal. Sdělím mu, že za chvíli jsem dole a rychle házím potřebné věci do plátěné tašky. Za okamžik už zamykám byt a mačkám tlačítko přízemí ve výtahu. Ten se pomalu rozjede směrem dolů a dává mi moment na přemýšlení.

Líbilo by se mi víc, kdyby mi říkal Viky? Ne, rozhodně ne. Zbožňuju tu něžnost, s jakou vyslovuje mojí přezdívku. Jenže teď, když je kavárna zavřená, tak už nejsem Violka. Teď jsem zase obyčejná dívka. Ale možná je to tak lepší.

Když otevírám dveře, tak je ke mně zády. Sedí na schodech a v ruce žmoulá sáček. Normálně kluci dívkám nosí květiny. On mi nosí sušenky. A musím říct, že tuhle změnu miluju.

Obejmu ho a on se usměje. Voní po sušenkách, tak jako vždycky. Jsem si jistá, že nějakou vůni používá, ale tahle sladká vůně všechno přebije. Nikdy se toho nenabažím.

„Bez paruky vypadáš kouzelně, Fialko," usměje se a chytne mě za ruku. Oba se podíváme na zastávku a ve mně hrkne, když spatřím světla autobusu.

„Ještě nemůžu běhat!"

„Já vím," usměje se Nikola a vezme mě do náruče. Roztomile se uchechtá a běží. Cítím se jako princezna. A dokonce stihneme i ten autobus.

„Jak byste popsal svou kolekci?" ozve se přívětivě moderátor a podá šedo-černý mikrofon do rukou mladému mužovi.

„Jednoduchost. Snažil jsem se o minimalistický styl, protože ten sluší všem ženám a nikdy nevyjde z módy," popisuje muž svoji kolekci. Já jeho povídaní, ale moc nevnímám a to hned ze dvou důvodů. Daleko více mě zajímají až samotné modely a navíc Trnka s kluky švitoří tak, že je těžké se soustředit.

„Proč máš o tu zrzku takový strach? Jednak je už dospělá a navíc na vás kašle," zamračí se Kryštof. Je to trochu necitlivé, takhle jak to říká, ale je mi jasné, že takhle by to bral každý. Každý kromě mě a Trnky.

„O tom to není. Jednou se stala Barevnou panenkou a navždy jí zůstane. A Barevné panenky se o sebe starají. Jsme zranitelnější než naši vrstevníci a právě proto potřebujeme oporu," zamumlá přemýšlivě Trnka a Kryštof ji obejme kolem ramen. Je smutná. Protože tu nejsme všechny. Možná taky vzpomíná na naše pobíhání po antikvariátech, na to, jak jsme se společně smály a neměly před sebou tajemství. Jenže vážně nám Bery nic netajila?