Zapomenutá podruhé

Na očích

Už od rána jsem se klepala. Ne strachem, ale nadšením. Konečně mám možnost zase vidět Kuroka. Dárek jsem měla hotový už od minulého roku, jenže tak nějak nebyl čas mu ho předat. Takže mám šanci mu ho dát. Doufám, že bude nadšený!

Celý den jsem chodila sem a tam. Od rohu k rohu. Od místnosti k místnosti. Dokonce jsem i párkrát skončila na zahradě. A celou tu dobu jsem si opakovala pořád to samé.

,,Co když na mě zapomněl?"

,,Blbost! Nemohl. Vždyť je sám tak trošku neviditelný."

,,....No jo. Ale on je taky jenom člověk. Co když vážně zapomněl?"

,,No tak mu tam ten dárek nechám a pak se vypařím! Easy!"

,,Nebude ale pak Midorima naštvaný?"

,,Sakra proč by byl? A proč se bavím sama se sebou?!" Zastavila jsem se. Konečně jsem si uvědomila, že si celý den povídám jenom pro sebe. Podívala jsem se na hodiny.

,,6:30... To jsem vážně strávila povídáním si sama se sebou celý den? Chovám se jako blázen." Nervozně jsem se zasmála. Je to pravda... Poslední dobou se vážně chovám jako blázen. Když jsem sama, tak si povídám sama pro sebe nebo jen tak chodím po místnosti.

,,Moment... Kde že to je?" Zadrhla jsem se a podívala se na papírek.

,,No není to zrovna blízko, možná bych už měla jet." Šla jsem do pokoje kde jsem si vzala všechny potřebné věci, jako je mobil, sluchátka, klíče, peněženka a hlavně dárek. Musela jsem se pořádně nabalit. Kdyby mě teď někdo vyděl, myslel by si, že jsem puk. Sice jsem si vzala krátké černé tílko, ale dlouhou mikinu a hlavně bundu. Vážně jako puk.

Venku už na mě čekal autobus. 'Hezky jsem si to načasovala.' Pomyslela jsem si. Nastoupila jsem si a sedla si až do poslední sedačky. 'Teď jen doufat, že zastaví tam, kde chci.'

Autobus se konečně rozjel a já se tak mohla nechat unášet hudbou ve sluchátkách. Opřela jsem se o sklo a relaxovala. Venku se už tvořila tma. Co taky čekat když je zima, že? Chtělo se mi spát. Usnout jsem ale nemohla, musela jsem po očku sledovat domy a ulice, abych se trefila do té správné adresy.

-O 15 minut-

,,Konečně!" Zařvala jsem potichu. (Poznatek autorky: Ano, vážně to jde... Zkuste to.)Zmáčkla jsem tlačítko STOP a autobus zastavil. Jakmile otevřel dveře, hned jsem s úsměvem vyletěla ven. Znova jsem se koukla na papírek. Adresa seděla. Byl to... dům? Ne, spíše panelák, ale strašně moderní. Vyndala jsem si sluchátka z uší a přejela do kontaktů a vyhledala jsem si tam Midorimu.

Teď nebo nikdy.

Prozvonila jsem mu.

Netrvalo dlouho a dveře se otevřely. V nich ovšem nestál Midorima, ale skupinka lidí. Většinu jsem znala. Celý Seirinský team spolu s trenérkou. Za nimi se pak objevil Takao s dalším klukem, který měl černé vlasy zakrývající jedno oko. A jako poslední je následovala růžovovlasá dívka.

,,Co tady všichni dělají?"

Na nic jsem nečekala a jakmile se dveře začaly zavírat, skočila jsem dovnitř. Následovaly schody. Hledala jsem byt, odkud by mohli odejít. A taky že jsem ho našla. Mezi dveřmi stál Midorima, který se na mě usmíval od ucha k uchu. Což je sakra zvláštní. Lehce popošel dovnitř bytu a tím mi naznačil, abych šla dovnitř taky. Jakmile jsem vešla, zavřel za mnou dveře. Nic neříkal, absolutně nic. A já jsem pochopila proč.

Nemohla jsem uvěřit vlastním očím.

Věděla jsem, že tady někdo bude.

Ale že by tady byla celá generace zázraků...