Travel To Future

2.

    7:44

Vytáhla jsem si z mé školní tašky růžový zápisník a podívala se na rozvrh. Máme dějepis, jaké překvapení.
,,Otevřete si učebnice na straně padesát čtyři a opakujte si na příští test. Zapíšu absenci." řekla učitelka.
Nechtěla jsem se učit a tak jsem si otevřela svůj blok na kreslení a začala si kreslit i přesto, že by mě učitelka mohla vidět. Nesnáším dějepis. Není těžký, ale nudný. Koho vlastně zajímá co se stalo v minulosti? Já bych chtěla spíš vědět, co se stane v budoucnosti.
Jestli bude třetí světová válka, nebo budeme napadnuti mimozemšťany. Nebo to bude pořád stejně? Vážně by mě to zajímalo.
Jestli to jde, tak jsem usnula s otevřenýma očima. Usnula s otevřenýma očima přímo ve škole. Co jsem se dívala na hodiny nad tabulí naposledy, bylo sedm padesát pět. Proč teď tedy je už osm deset? Zvoní ve třicet. Sedím sama, takže jsem si mohla nohy položit na židli vedle.
,,Hemingwayová! Nohy dolů!"
Bože. Aby se neuřvala...
Dala jsem si tedy nohy dolů.
Najednou se mi ale znovu zamotala hlava. To ne. Jen to ne. Je to mnohem horší nez ráno. Takový pocit závrati, tak bych to nazvala. Všechno kolem mě se začalo točit. To byl divný pocit. A znovu jsem upadla na zem a zavřela ocči. Bylo to, jako bych usnula. Probudily mě známé hlasy.
,,Sophie! Už se začíná hýbat! Paní učitelko!" to byla Hayee.
Otevřela jsem oči a uviděla ji a další spolužáky jak se nademnou sklání.
,,Já jsem upadla?" zeptala jsem se mdle.
,,Jo! Dobrý?" zeptala se Hayee.
,,Běžte od ní pryč! Zavolám tvým rodičům. Musíš k lékaři nebo se vyležet. Zřejmě máš nízký tlak." překřikovala je učitelka.
,,Už je to dobrý." odpověděla jsem jí na to. Že mám nízkej tlak, to si taky myslím. Nebo to je jeden z příznaků nějaké hrozné nemoci? Tohle se mi nikdy nestalo.
Když učitelka zavolala mým rodičům, nikdo to nebral, takže jen řekla: ,,Nikdo to nebere Sophie. Nerada to říkám, tohle se nesmí, ale budeš muset sama opustit školu a slíbit mi, že půjdeš rovnou k doktorovi."
A já na to ,,Tak jo." Tak jo! Nic horšího jsem říct nemohla! Ale to je jedno. Jdu teď domů. Kdybych šla k doktorovi, tak by mi stejně jenom změřil tlak, řekl ať ležím doma s nohama nahoře, protože to tlak zvyšuje. Ne, jdu prostě domů. Nemá to cenu.

      7:30

Zvoní a já jde ke své skříňce. Všichni se rvou do svých tříd. Na chodbě je asi tři sta žáků. Bože! Já z nich snad zase upadnu...
Takže zase skříňku hledám deset minut, protože to tu není očíslený a i když si na ty skříňky nesmíme nic psát ani lepit, tak jsem si tam nalepila malou samolepku, kterou jsem měla v Září na banánu. Ááaa! Tady je! Jenom jí odemknu...
Najednou ucícím, jak mě někdo ze zadu strčí, nebo do mě narazí, nebo podobně. Zase ucítím silnou závrať, bolest hlavy a spadnu do své skříňky. Zavřu oči a padám do bezvědomí...