Little Shy Ariel (ft. Harry Styles

Prologue - The Fairy-tale

Prologue – The Fairy-tale

Má matka mi říkávala, že mě pojmenovala po malé mořské víle, protože věděla, že budu tak speciální jako Ariel. Co si pamatuju tak jsem si vždy myslela, že jsem byla jako malá mořská víla, jen jsem potřebovala svůj ocas. Jezero bylo mé království a otec byl Poseidon. Pamatuju si, že jsem plavala celé odpoledne, předstírající, že mám ocas. Taky jsem byla zvyklá zpívat. Znala jsem všechny písničky z toho filmu a ano sledovala jsem ten film každý týden... s moji mamkou. Jsem nejmladší ze šesti dcer, takže zatímco moje sestry vyrůstaly, mamka a já jsem dělaly dětinské věci. Hrála si semnou, četla mi pohádky a slibovala mi, že budu ta nejlepší princezna, co kdy byla.

A já jsem jí věřila.

Ale učila jsem se doma; nikdy jsem se s nikým nikdy nekomunikovala,kromě mé rodiny a zvířat na našem pozemku. Bydlíme v krásném domě, je velký, skoro jako jezero. Můžeš v něm plavat a jít na loďku.Dokonce máme přístaviště. Je to nádherné místo, které patřilo mé rodině po generace a ano, bylo to mé království, navždy. Ale do města je to opravdu daleko, proto chození do školy bylo komplikované. Tudíž mamka nás učila vše a měli jsme zkoušky zadarmo. Pro nás pro všechny to bylo perfektní. Moje sestry byly přijaty na Univerzitu, ačkoli ne všechny šli.

Clara, ta nejstarší, dvacet sedm, studovala pedagogigu mateřské školky. Renne,dvacet pět, se rozhodla odejít a začít pracovat jako herečka. Pauline, dvacet čtyři, pracuje jako učitelka. Michelle, dvacet dva, je maskérka a pracuje s Pauline. Susanne je dvacet jedna, odešla do města, aby pracovala pro velkou společnost, která ji přijala, kvůli jejím výsledkům v každé zkoušce – vždy perfektní skore; jednou opravila otázku a dostala uznání – studuje aby se stala biochemičkou. Mary je dvacet let, umělkyně a vede si dobře; přemýšlí o tom, že by šla do Paříže.

Nikdy jsem si nemyslela, že, když jsem se učila doma, že jsem něco proměškala. Byla jsem šťastná; bylo to perfektní. Ale moje máma...vždy měla problémy se srdcem a jak jsem vyrůstala, stále se to zhoršovalo a zhoršovalo. Nemohla jít se mnou běhat, mohla se jen na mě koukat jak plavu. A pořád se to zhoršovalo dokud mi nebylo jedenáct.... odešla a já musela čelit škole. Až tehdy jsem si uvědomila jak jsem plachá.

Nidky jsem si toho nevšimla, protože jsem byla vždy doma a mé sestry byly vždy tak hlasité a sebevědomé. Pokaždé,když přijely zpět z města, byly celé šťastné, říkající mi jejich dobrodružství a když byla řada na mě, nemohla jsem.

Byla jsem ve škole celý rok a nikdy s nikým nepromluvila. Nemohla jsem. Začala jsem se třást a potit a mumlat a nakonec jsem propukla v pláč. Nevyšlo ze mě ani slovo, škola tolikrát volala mého tátu, protože si mysleli, že mám doma nějaké problémy. Ale já byla doma šťastná.... ačkoliv moje máma tam už nebyla. Pořád mi chybí, ale táta vždy říkal „vždy si ji pamatuj s tím úsměvem, který měla. Pamatuj na ni v srdci a tímto způsobem bude vždy s tebou."

Škola se rozhodla, že jsem tak plachá, kvůli smrti mé matky, ale já věděla, že to není jen tím. Byla jsem plachá.... protože jsem neměla povahu mých sester. Nebyla jsem jako Ariel, ta opravdová mořská panna.

Nemyslete si, že jsem se nesnažila s přátelit. Chtěla jsem  mít přátelé! Ale nikdy jsem se neodhodlala s nimi promluvit a po roce si otec uvědomil, že jsem se jen ve škole trápila, protože jsem nebylaschopna si udělat přátelé. Opět jsem se začala učit doma. Moje sestry pomáhaly, ale byly příliš zaměstnané s jejich vlastní prací. Takže to bylo většinou táta a já.

Mnohokrát jsem zkoušela jít zpět do školy a jít s otcem do města, abychom koupili to co potřebujeme, ale nikdy jsem nebyla schopna s někým promluvit.

Nebo dokonce se na ně i usmát.

Věděla jsem, že potřebuju sebevědomí, věřit v sama sebe, ale pokaždé, co jsem se snažila k někomu promluvit, ale selhala jsem, tak jsem vyrůstala bez sebevědomí. Nemohla jsem být jako postava po které jsem pojmenovaná.

V patnácti jsem si obarvila vlasy na červeno, myslela jsem si, že si tím připomenu, že bych měla být dívka se skvělou osobností, sebejistá. Ale to taky nefungovalo. I tak si stále barvím vlasy. I ze zvyku, myslím, kvůli vzpomínce na mou matku a její oblíbenou Disney princeznu.

Teď v sedmácti - skoro osmácti – jsem přijala samu sebe. Vzdala jsem snažení byt více sebevědomá. Jsem až bolestivě tichá dívka, takže není žádný důvod ke změně. Miluju zpěv. Mamka mě to naučila, když jsem byla malá a mívala jsem ty šílené sny o tom, že se stanu slavnou zpěvačkou.... teď vím, že to není možné. Nikdy nebudu schopna zpívat před někým jiným.  A nemyslím si, že budu schopna dělat cokoli, co zahrnuje lidi.

Takže zůstanu s otcem na našem pozemku. Teď, když jsou moje sestry pryč, jsem všechno, co mu zbylo. A už není mladý jako dříve. potřebuje pomoct s tímhle místem. Plus, není to co to bývalo. Pořád pěstuje nějakou zeleninu a prodává ji, převážně Rhondě Drennan, majitelce pozemku hned vedle našeho. Má velmi exkluzivní centrum a chce od nás odkoupit náš pozemek od doby, co si vzala majitele toho pozemku. Byl to velmi milý muž, vždy chtěl s otcem podepsat smlouvu. Ale nikdy žádnou nepodepsali.

Dnes mi otec řekl novinku: podepsal smlouvu s Rhondou Drennan. Neprodal náš pozemek, ale souhlasil s pronajmutím části, jezero pro hosty a teď pracujeme pro ni. Dokonce mi nabídla práci.

Teď vím, že se věci změní. Lidé příjdou do mého království, do mého jezera. Lidé, se kterými nebudu schopna mluvit.

Když jsem byla dítě, když jsem pořád věřila, že jsem malá mořská víla, myslela jsem si, že potkám svého okouzlujícího prince v tomto jezeře, že ho zachráním a zazpívám mu... teď už v tyhle pohádky nevěřím a vím, že jestli potkám svého prince, nebudu schopna mu říct mé jméno. A není to proto, že jsem vyměnila svůj hlas za nohy... je to protože jsem jen malá pláchá Ariel.