Black & White

1. Smečka Rudého úplňku

Já jsem si tohle tajemství nechávala celé 2 roky pro sebe a snažila jsem se ovládat mou zlost, vztek i zlobu. Ale nakonec jsem se neubránila. Znáte to...někdo vás ve škole hódně naštve a to pak nejde...ovládnout se...zvlášť když jsem to v sobě dusila až do mých patnácti. No a tak se to stalo...

Ten den si pamatuji až moc dobře...Byla velká přestávka. Úterý, 15.října...Seděla jsem v lavici a jedla svačinu. Ale, nemyslete si, že se tam člověk dokáže v klidu najíst. To ani omylem. Já totiž...no...jak bych to řekla...byla jsem jakýmsi terčem největšího posměchu ve třídě. Ano, všichni si na mě ,,nabíjeli" své sebevědomí a já se nemohla bránit. Nechtěla jsem, aby viděli co se se mnou děje...I když jsem sama nevěděla co se se mnou děje...A ten den jsem to už nevydržela. Luke už to s těmi nadávkami a urážkami přehnal a já ze sebe ten vztek vypustila asi až příliš.

Nevím, jak se to stalo, ale...když jsem se rozzuřila (jestli to tak s dovolením můžu říct), pocítila jsem jakousi štiplavou bolest, která se rozlila celým mým tělem. Dostala jsem strašnou křeč ,nebo co to bylo, do nohou a když jsem se probrala z tak šílené bolesti, přestala jsem to být já...doslova a úplně...

Lavice, u které jsem seděla byla převrácená a všichni z mé třídy začali z nějakého důvodu bláznit jak pominutí...utíkali ze třídy a křičeli slovo...jedno jediné maličké slůvko, které mi v tu chvíli projíždělo hlavou jako ostrý šíp...

...vlk....

A teď to víte. Jsem obrovská vlčice  s černou srstí, tmavou jako noc, se žlutýma svítícíma očima a sama tomu pořád nemůžu uvěřit...

Tím to ale nekončí...Řeknu vám, co se stalo dál...

Zezačátku jsem se cítila hrozně divně. Skoro jsem nedokázala normálně uvažovat. Nohy mi brněly a neuvědomovala jsem si, že to právě nejsem já. To jsem zjistila, až když jsem se pokusila něco říct. Místo slov totiž z mých plic vylezlo hluboké zavrčení, které bylo snad slyšet i do sousedních tříd. Teď už jsem věděla, co se se mnou stalo, ale neměla jsem tušení proč...

Byla jsem z toho celá vyděšená, rozrušená a po chvíli mě začaly ovládat vlčí instinkty. Nedalo se to zastavit a tak mě vlčí tělo naprosto ovládlo...

Pak už si moc dobře nevzpomínám, co se stalo. Nejspíš jsem nějakým způsobem utekla a to dost daleko.

Když jsem se totiž ,,probrala " z toho jakéhosi nevnímání samy sebe, ocitla jsem se v lese. (aby jste si to nemysleli nějak špatně, tak jen mimochodem, vlk jsem byla pořád, jen jsem už dokázala nějak vnímat a myslet)

V tmavém a hlubokém lese, který byl úplně zahalen tmou, jako kdyby byla noc. To, že noc opravdu byla, mi naznačil až úplněk, který se objevil na obloze.

A ten úplněk...ten tak překrásně svítil...úplně mě hypnotizoval...nedokázala jsem z něj odtrhnout oči...

Z mého tranzu mě něco probralo. To něco bylo tak děsivé, že by si každý člověk hned zacpával uši a utíkal co nejdál by mohl. To hlasité, kruté a nelítostné zavytí, které se rozhostilo snad po celém lese, nešlo přeslechnout.

Projela mnou vlna strachu. Najednou se k tomu vytí přidalo druhé o něco slabší. A nakonec se přidávaly další a další vlčí hlasy, až to vypadalo, jako když vyje na měsíc celá obrovská smečka vlků čítajících tak dvacet členů.

Nad tím, co jsem si pomyslela jsem se musela pozastavit. Vlci....oni jsou tady vlci...

I když jsem se nepředstavitelně bála, vylezla jsem pomalu z mého úkrytu za křovím a rozhodla se, že se na ně půjdu podívat. Vážně nevím, co mě to popadlo, ale prostě jsem se začala plížit za zdrojem toho strachu...